Zdraví jako státní zakázka? Velký omyl české debaty o prevenci

Longevity se dnes často prezentuje jako něco, co lze „dodat“ prostřednictvím prodávaných programů, center, aplikací nebo nových technologií. Na podnikání v tomto novém oboru můžeme narazit téměř na každém kroku. Realita je však jiná. Délka i kvalita života jsou z valné většiny v našich vlastních rukou a odrážejí především to, jak a kolik se lidé po desítky let pohybovali, zda kouřili, kolik pili alkoholu, jak se stravovali a také jak se dokázali vyrovnávat se stresem.

Zásadní problém české debaty o prevenci ve zdravotnictví spočívá v určité nejasnosti tří rozdílných pojmů: primární prevence, preventivní prohlídky a primární péče. Tyto pojmy nejsou zaměnitelné, přesto se s nimi v politických dokumentech, médiích i veřejných diskusích zachází, jako by šlo téměř o různé názvy téhož. Výsledkem je nejasný konglomerát informací, ve kterém se ztrácí odpovědnost a především realistická očekávání. Nejde tedy o pouhou terminologickou nepřesnost, ale o mylnou představu, jak lze život celé populace prodloužit a zkvalitnit.

Primární prevence je v rukou jednotlivce, nikoli státu

Primární prevence znamená snahu, aby nemoc vůbec nevznikla. Neodehrává se většinou v ordinacích ani v nemocnicích, ale v běžném životě. Týká se nejvýznamnějších rizik, která nás dnes ohrožují: pohybu, stravy, kouření, alkoholu, spánku a zvládání stresu. Jde o oblast, kterou žádný zdravotnický systém nemůže za jednotlivce převzít.

Související

Místo reforem si vyprávíme pohádky o skvělém českém zdravotnictví

Role státu v primární prevenci je nepřímá, ale důležitá. Stát může vytvářet podmínky: podporovat sport ve školách (proč by děti nemohly mít tělocvik každý den?), budovat bezpečná a atraktivní místa pro pohyb, rozumně regulovat tabák a alkohol, podporovat vzdělávání a oceňovat odpovědné chování. Nemůže však lidem zdravý životní styl nařídit ani garantovat jeho dodržování.

Teprve dalším krokem jsou preventivní prohlídky. Ty mají v moderním zdravotnictví své pevné místo. Jejich smyslem je především identifikovat rizikové faktory a časná stadia onemocnění – vysoký krevní tlak, poruchy lipidového spektra, obezitu, poruchy glykemie nebo genetické dispozice k některým chorobám. Preventivní prohlídky samozřejmě obsahují i prvky primární prevence, například ve formě doporučení ke změně životního stylu, doporučení očkování či upozornění na zvýšené genetické riziko. Ve své podstatě však většinou představují prevenci sekundární. Člověk je v tu chvíli již pacientem, má například vysoký krevní tlak nebo cukrovku a tato onemocnění je nutné léčit.

Stejný princip platí pro mamografii, screening kolorektálního karcinomu či laboratorní testy zaměřené na časný záchyt nádorových onemocnění. Tyto programy mohou zachraňovat životy, samotnému vzniku nemocí však nezabraňují. Nejde tedy o prevenci primární, ale sekundární. Onemocnění již existuje a zdravotnický systém se jej snaží co nejdříve zachytit.

Když se tyto odlišné vrstvy označují jedním slovem „prevence“, vzniká falešná představa, že zdravotnictví je odpovědné nejen za diagnostiku a léčbu, ale i za to, zda lidé onemocní. Odpovědnost jednotlivce se tím nesprávně přenáší na společnost a stát. Jistě, socioekonomické podmínky hrají roli a stát by měl pomáhat těm nejslabším, ale ve výsledku je to stále jednotlivec, kdo si vkládá sousto do úst nebo zapaluje cigaretu. 

Zdraví je osobním projektem každého z nás

Pakliže chceme vést poctivou debatu o prevenci a dlouhém životě (pokud možno ve zdraví), musíme začít u pojmové přesnosti. Primární prevence z velké části není odpovědností zdravotnického systému. A primární péče, včetně preventivních prohlídek, má s primární prevencí společného jen něco málo. Jsou to tři odlišné pilíře systému, z nichž každý má jinou logiku, jiné nástroje a jiné limity.

A právě zde by měla začít práce politiků. Líbivé sliby o tom, co všechno zdravotnictví zajistí, vyvolávají nerealistická očekávání. Stát by se měl soustředit na potlačování hlavních rizikových faktorů kardiovaskulárních a onkologických onemocnění a na vytváření programů k jejich časné detekci. Vše ostatní je na jednotlivcích a také na tom, jak jako společnost budeme tolerovat kouření, inaktivitu, nadměrné pití alkoholu a nezdravé stravování.

Zdravotnictví může lépe diagnostikovat i léčit. Farmaceutický průmysl může vyrábět nové léky, zobrazovací metody dokážou zachytit milimetrové nádory a transplantační medicína umí měnit osudy pacientů. Role zdravotnického systému v primární prevenci je však dosti limitovaná.

Zdraví samotné zdravotnictví vyrábět nebude a longevity ve skutečnosti nenajdeme na žádných drahých klinikách – to jsou pouhé markentingové vějičky. V naprosté většině případů jde totiž o osobní a téměř celoživotní projekt každého z nás. Přiznání tohoto faktu je součástí širšího problému dnešní Evropy: politici a stát často naznačují, že se o všechny lidi „postarají“. Ne, není to tak. A z valné části to tak nemůže být ani v oblasti primární prevence.