Komentář: Předčasné tance na aliančním hrobě

Když byl německý kancléř Konrád Adenauer, přesvědčený demokrat a jeden ze zakladatelů evropské integrace, předmětem kritiky za pomalý postup denacifikace v německé státní správě, bránil se slovy: „Dřív než vylijete ze dřezu špinavou vodu, měli byste si být jistí, že máte místo ní nějakou čistou.“

Stejnou námitku lze uplatnit vůči těm, kdo stále vehementněji vykřikují o konci Severoatlantické aliance a volají po jejím nahrazení evropskou obrannou strukturou či po sblížení s Ruskem. Jistě, Evropa by měla být schopná se postavit na vlastní nohy ve všech směrech včetně bezpečnosti a obrany. Jenomže není, a i pokud se k tomu rozhodne, bude takovou kapacitu budovat léta. Pokud by NATO skončilo nyní, nenahradí ho evropská obranná aliance, ale bezpečnostní vakuum. Přírodě se vakuum hnusí, ale Rusku by se velmi zamlouvalo.

Ti, kdo to myslí s evropskou obrannou identitou vážně, by nynější okamžik měli chápat ne jako příležitost, jak se z NATO vymanit, ale jako počátek dlouhé a pracné cesty, jak si v případě potřeby zajistit schopnost stát na vlastních nohou. Dokud bude tato cesta trvat, měli by za každou cenu usilovat o pokračování maximálně akceschopné Severoatlantické aliance. Vlastně by o to měli usilovat i poté. Žádné myslitelné bezpečnostní uspořádání neposkytne Evropě (a ani Spojeným státům) větší bezpečnost než svorná aliance na obou březích Atlantského oceánu.

Současné pobouření v Evropě vzniklo díky pobouření amerického prezidenta nad evropskou neochotou nejen přispět vlastními silami k úspěchu americko-izraelské operace proti Íránu, ale ani neumožnit Spojeným státům využít letecké základny na spojeneckém území k přesunům zbraní, techniky a ozbrojených sil. Jako obvykle v těchto případech mají svůj díl pravdy obě strany.

Nejde jen o to, že Trump hovoří k Evropanům tónem uraženého patriarchy, jaký mezi spojence nepatří. Evropané tvrdí vesměs oprávněně, že je před zahájením současné operace nikdo o pomoc nežádal a nikdo se ani na jejich názor neptal. Ve skutečnosti americká operace proti Íránu s Washingtonskou smlouvou, která je jakousi ústavou NATO, technicky vůbec nesouvisí. Smlouva se vztahuje pouze na oblast Severního Atlantiku (preambule), Spojené státy před zahájením operace nekontaktovaly žádný členský stát ohledně hrozby vůči jejich územní celistvosti, nezávislosti či bezpečnosti (čl. 4), a především nejde o ozbrojený útok vůči členské zemi aliance v Evropě či Severní Americe, který by mohl spustit její kolektivní obranu podle klíčového čl. 5.

Opravdové spojenectví se však řídí nejen literou smlouvy, ale také duchem vzájemnosti a solidarity, který umožnil jeho vznik. Již v roce 1993 přišel senátor Richard Lugar s tezí „out of area or out of business“, tj. s myšlenkou, že NATO se musí angažovat i v oblastech konfliktů mimo oblast jeho dosavadní působnosti. Díky přijetí této myšlenky všemi spojenci došlo po 11. září 2001 k operacím NATO v Afghánistánu i Iráku. A stejně tak je pravda, že po celou dobu trvání Severoatlantické smlouvy nesly Spojené státy lví podíl nákladů na obranu západní Evropy před sovětskou hrozbou, a mají tak důvod očekávat alespoň základní evropskou součinnost v jiných situacích. Jestliže Trump připomíná Evropanům uraženého patriarchu, mohou mu oni připomínat zpovykané děti.

Největším nebezpečím jsou ale ti, kdo tuto poslední turbulenci ve vztazích v alianci chápou jako záminku k tanci na jejím hrobě. Vyskytují se ve všech spojeneckých zemích a také u nás.

Bývalý prezident Václav Klaus, který nikdy nebyl velkým přívržencem NATO, usoudil „že mezinárodní dohody a pravidla jsou výrazem rozložení sil v momentu jejich podpisu a že se tyto dohody házejí do koše, když se rozložení sil změní“ (Lidové noviny, 20. 3.). Trumpovi je „Evropa do značné míry lhostejná“, zatímco „Putinovy zájmy mimo hranice původního Sovětského svazu nesahají…(!) Chovejme se podle toho,“ dodává tajemně Klaus. Soudě podle jeho dlouhodobě konzistentních postojů, posilování Evropské unie asi na mysli nemá.

Ještě pregnantnější je Klausův učenlivý žák, bývalý europoslanec Jan Zahradil. „Je očividné, že článek 5 NATO už nezaručuje nic. A bez ,hard power‘ USA je ten zbytek jen papírovým tygrem… Načase změnit strategii,“ praví ve tweetu na X 1. dubna. Jak asi, chtělo by se zeptat.

Jedinou smysluplnou strategií v čím dál nebezpečnějším světě je přistoupit na nové výzvy, ale neopouštět existující mechanismy na obranu před nimi. Evropský pilíř NATO, o němž je řeč již několik let, lze budovat v rámci aliance bez svalnatých výroků o zatím neexistující evropské strategické autonomii či jásání nad smrtí stále ještě žijícího aliančního organismu. Teprve dostatek čisté vody nám poskytne svobodu manévru.

Neměli bychom se navíc paličskými výroky nynějšího amerického prezidenta tolik vzrušovat. Potřeba některých lidí se hlasitě vyjadřovat je silnější než jejich potřeba skutečně konat. Za dva a tři čtvrtě roku budeme mít co do činění s jiným americkým prezidentem, který sice nutně nemusí být Evropě víc nakloněný než tento, ale bude dost možná blíže realitě. Jinými slovy, na rozchodu mezi Evropou a Spojenými státy není nic fatálního nebo předem daného. Tvrdí to jen ti, kdo si takový rozchod přejí.