reklama
 
 

Autošílenství: Doprava brutálně houstne, zácpy se staly normou. Čas na autoodvykačku

31. 3. 2017
Děti ve školce a na základní škole by se měly učit větu "Já nejsem auto". Měly by vnímat chůzi, kolo, vlak, autobus jako dobrou alternativu.

Zákonitost: značně přibývá aut a značně houstne provoz, protože nepřibývá silnic a dálnic a Česko se nezvětšuje, nenafukuje. Auto je návyk, poznaná nutnost, ale často i "já", sebeprezentace, sebeprojekce. Zvykli jsme si na zácpy, kolony, auto často není nejrychlejší a nejpohodlnější dopravní prostředek, ale zůstává návyk, svázanost s plechy a koly, o níž neuvažujeme tak, že bychom se jí měli zbavit. Přijít s nápadem "pryč s auty", "omezit auta", "nezávislost na auťácích", to by zdrcující většina společnosti chápala jako duševní úchylku, krok zpátky, "zelenou" blbost, provokaci, nesmysl.

Díky vlastní nepružnosti se ocitáme v pasti, v začarovaném kruhu: spěcháme, vezmeme si tedy vůz, samozřejmě uvízneme v zácpě, autobusem vlakem, tramvají by to bývalo bylo rychlejší, a pokud nevezeme náklad, nakonec i pohodlnější. Ale příště to znovu zopakujeme. Prostě proto, že většinou nebereme vážně jiné alternativy, jiný typ dopravy včetně třeba pěší chůze nebo velocipedu.

Čísla: Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) zveřejnilo sčítání dopravy (provozu) od loňského května do podzimu na všech tuzemských dálnicích a silnicích první třídy i na vybraných komunikacích druhé a třetí třídy. Celkem bylo sledováno 8350 sčítacích míst. ŘSD nabídlo mapy intenzity dopravy. Od roku 2010, viz přiložený text, sledujeme obrovský nárůst, místy doprava zhoustla až trojnásobně (!), místy o necelých sto procent.

Jev, který nemůžete přehlédnout: přelévání. Jako když nafukujete gumový tubus a mačkáte ho, vzduch se vyboulí tu tam, tu jinde, ale neubývá, nemá kam uniknout, pokud tubus nepraskne.

Vozů přibývá na všech dálnicích, u velkých měst a v nich, dojíždění autem do Brna, Prahy i jiných měst se stává torturou, ale i na tu si řidiči rychle zvykají a zácp rozhodně neubývá.

Pustím si muziku, vypnu a stojím

Jeden známý dojíždějící z Hostivice do Prahy mi řekl: "Hele, pustím si muziku a vypnu. Ráno jedu brzy, to to ještě projedu, a večer si zácpu vystojím." Ono "vystojím si to" ovšem znamená nejen poslech písniček, ale taky fakt, že jeho vůz vypouští zplodiny okolo silnice.

V roce 2009 u nás majitelé registrovali 4,44 milionu osobních aut; 2015 už počet stoupl na 5,16 milionu a loni na 5,36 milionu osobních vozů. (Přidejme motorky, náklaďáky, autobusy…) V poslední době přibude přes 200 tisíc osobáků ročně, obrovské číslo. Průměrné stáří osobních vozů ke konci roku 2016 činilo 14,48 roku (v roce 2015 to bylo 14,33 roku). Jsme země dědečků automobilů, což znamená, že se sami masivně otravujeme, ničíme.

Když sledujete texty o měření intenzity provozu, nemůžete si nevšimnout, jak to nikdo nepovažuje za potíž. Spíš to vnímáme, jako že se nám dobře daří. Problém spatřujeme v zácpách, nikoli v nekončícím růstu automobilismu. S tím souvisí i další drobnost, narazit na dospělého do sedmdesátky bez řidičáku, to je kumšt. Řidičské osvědčení dnes patří k lidství (homo automotivis), bez papírů snad ani nejste člověk.

Zopakujme si základní fakta: aut prudce přibývá, silnice a dálnice se zahušťují, doprava se zpomaluje, zácpy se stávají samozřejmostí, trpíme autonávykem, zácponávykem.

Zdá se, že máme nejvyšší čas začít s odvykací kůrou, s autoodvykačkou. Podobně jako u drog, alkoholu, heroinu, i u auta problém bytuje v naší hlavě.

Mám čtyři děti. Když byly malé, neměli jsme auto a jezdili všude vlakem a autobusem. Nepřipadalo nám to ani divné, ani nijak složité či nemožné. Auto jsme brali jako přepych a jako věc, která se hodí výjimečně, třeba při stěhování, nebo když něco přestavujete. Dneska to neplatí; jet na lyže vlakem? Zbláznili jste se? Jet na výlet vlakem? Jen ten, kdo nemá fáro. Nebo jako hec, jako "retro akce".

Jedu si zaběhat autem

V místě, kde bydlím (periferie Prahy), neustále přibývá aut. Neustále se přistavuje, domů a rezidentů přibývá, ulic, parkovišť nikoli. Všude stojí nebo jedou auta. Neumíme si představit město (případně aspoň jeho část) bez aut. Odvykáme si chodit pěšky. Buď jezdíme, nebo, část občanstva, běháme. Na vesnici to snad ještě chodí jinak, ale venkov se vylidňuje. Blízko mého bydliště se nalézá inlajnová dráha. Většina bruslařů přijede autem. Jedou si zasportovat autem, jedou si zaběhat autem. Normál.

Doprava bude houstnout dál. Je to podobné jako s vodou. Stát si nedávno konečně uvědomil, že u nás prudce ubývá vody. Vláda připravila záchranný plán, jak vodu v krajině zadržovat, vysoce rozumný a logický krok. S dopravou by stát měl jednat podobně. Ocitli jsme se v krizi, aut je moc, na vůz máme všichni "svaté právo", ale nezvládáme je. (Dovedete si představit vládu, která by měla v programu omezení, zkrocení automobilismu?)

Potřebujeme odvykačku, kurzy odvykání, učit se, že to jde i bez auťáku, že máme hustou železniční síť, že je príma jet vlakem a koukat z okna nebo si číst, povídat. Učit se, že autem vždycky jedu tak trochu na úkor svého okolí. Nejen kvůli zplodinám, ale i z jiných důvodů, překážím, ohrožuju, zabírám místo, nechodím…

Cyklisté jsou zdaleka nejen v Praze stále považováni za překážku, problém. Auta ne. Pěší, s těmi se už prakticky nepočítá. Jenom jako: na přechodu najdete mačkátko, abyste tam trčeli v pocitu, že jste čas čekání zkrátili, ale jen to na vás hrají, auta mají absolutní přednost.

Měly by se to učit děti ve školce na základní škole: místo "Pes Sam pípá" by se hodila věta "Já nejsem auto". Děti by měly vnímat alternativu: chůzi, kolo, autobus, tramvaj, vlak, měly by se učit, že auto má být užíváno, jen když nenajdeme lepší (zdravější, okolí přátelštější) alternativu. Kdy se to dostane do osnov? Až se provoz na některých úsecích úplně zastaví? Zatím žijeme v autošílenství, autonávyku, autojájismu, v autostátu.

reklama
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama