V akademickém světě přibývá článků o blbosti. Není divu, je to aktuální problém, který celosvětově hýbe dějinami. Kromě válek a ekonomických teorií se objevila nová dominanta společnosti – genderové šílenství. Jednou z jeho podob je problematika transgenderových osob, vesměs v dětství a dospívání, a jejich řešení.
To znáte, jak do Prahy přijel po letech Roubíčkův synovec, novinář, který byl, jak už to u lokálkářů bývá, věčně bez groše, protože seděl celé dny buď v redakci, nebo v hospodě?
Je skvělé, že hudební oslavy letošního velkého smetanovského výročí jsou důstojné. Je výtečné, že využíváme této příležitosti, abychom se k tomuto skladatelovi vrátili a nově ho pro sebe zhodnotili. Má to však jeden háček, jednu trpkou příchuť.
Nebude knihy už psát jen umělá inteligence? Budou v budoucnu vůbec vycházet papírové knihy? Jaký význam mají knihy v 21.století? To jsou otázky, které občas dostávám na besedách v knihovnách.
Laickou veřejnost a paradoxně, i když příznačně, ani movité developery a sponzory vůbec nezajímá, co se nejen u nás děje v oblasti současného umění. Což se dá pojmenovat nestrukturovaným pozorováním.
Jméno nového slovenského prezidenta má latinský původ. Pelegrin je poutník a pelegrini je druhý pád plurálu. Jeho životopis to potvrzuje. Předvedl to, když původně vyzval společně se Zuzanou Čaputovou k usmíření a ke společné schůzce politiků, ale nakonec účast odmítl. A stejně jako předseda Slovenské národní strany (SNS), se přidal – ostatně jako vždy, k Ficově Smeru.
Kdo by tohle tvrzení chtěl zpochybnit, nechť si najde příslušnou knihu ve Starém zákoně. Na rozdíl od něj, nejsem chlapec. Jsem tady na Zemi dlouho, přečkal jsem přelom staletí, a viděl patrně víc, než autor knihy Kazatel. Proto chci říci, že s lítostí nevidím brzdu v lidské blbosti a naději v příštích desetiletích.
Před evropskými volbami se jednotlivé strany předháněly v okopávání Green Dealu. V lepším případě politici hovořili o jeho revizi, v horším neváhali slibovat jeho zrušení.
Sto let uplynulo 3. června 2024 od úmrtí spisovatele Franze Kafky, pražského rodáka, a čas z něj učinil zejména v Praze ikonu podobnou náboženským výjevům.
Postoj ke svědomitě vykonávané práci bezpečnostních služeb je užitečným lakmusovým papírkem, na kterém se jasně ukáže, zda je politik politikem v souladu s ústavou a dbá na státní zájmy, anebo jestli je antisystémovou figurou – bez ohledu na to, jestli u vlády, nebo v opozici.
Tak by mohla znít největší poklona, kterou může složit zasvěcený divák Janu Schmidovi, principálu divadla Ypsilonka, které vedl od roku 1963 jednašedesát let.
Praha se oproti jiným metropolím může pochlubit jedinečnou kuriozitou, zdejší konšelé vztyčili pomník strašidlu. Železný muž v Platnéřské ulici čeká jednou za sto let na čistou pannu, a pak se dočká vysvobození. Pomník však ani potom není třeba bourat – jak se například stalo pomníku J. V. Stalina, patrně za to, že si vysloužil přezdívku fronta na maso, což se osamělému železnému muži stát nemůže.
Postkolonialismus původně nebyla tak špatná myšlenka. Bohužel jako všechno, co ustrne v ústřední dogma nějaké ideologie, začal působit víc škody než užitku. Jeho nejnadšenější zastánci pod vlivem souvisejících myšlenek přešli od ustavičného obřadního pokání za prvotní hřích historického kolonialismu k nenávisti k Západu jako takovému. Ve svém protizápadním zanícení jsou pak schopni všeho.
Podle Eurobarometru hlavní témata voleb do Evropského parlamentu jsou obrana, migrace a energetická nezávislost. Posloucháme-li výroky našich kandidátů, a to dokonce i těch demokratických, zjistíme, že v Bruselu chtějí jít často proti proudu.
Respekt k institucím a jejich obhajoba patří k pilířům konzervativního světa, stejně jako dodržování férových pravidel podle zásady padni, komu padni. Nepatří k němu nekritické fandění aktivismu nejrůznějšího druhu a je s ním v rozporu snaha o prosazování účelového řešení.
Je mediální prostor v Česku placen Babišem, nebo mu novináři dělají reklamu z vlastní iniciativy? Téměř každý den se někde objeví buď zpráva o Babišovi nebo jeho fotografie. Teď, když se rozvedl s Monikou, jej napřed utěšují ryby a následně nějaká zrzka. Kde jsou zprávy o práci vlády či o práci sněmovny?
Knihu Svět včerejška napsal Stephan Zweig v Brazílii, ve svém domě v Petropolis u Rio de Janiera, kam se uchýlil v roce 1941 před Hitlerem z Londýna. Tam také krátce pro dopsání knihy spáchal se svou ženou v šedesáti letech sebevraždu.
Jak se má zachovat umělec, který se profesionálně delší čas pohybuje v oblasti umění, když je neodbornými médii, laiky a mnohdy i politiky stupidně dehonestován jiný umělec či umělkyně. Měl by takového umělce či umělkyně veřejně zastat? Nebo jen významně mlčet? Poslední dobou však dochází ke zcela specifickým situacím, které vyžadují jiný úhel pohledu a konkrétní úvahu.
Nejen veřejnoprávní média jsou na Slovensku v ohrožení. Nový zákon, který schválila Roberta Fica, totiž kromě nezávislosti RTVS ohrožuje i budoucnost soukromých vysílatelů. Útok směřuje především na kritickou TV Markíza.
Během posledních několika let se nenarodilo nijak významně více telat s dvěma hlavami, zato se nám vynořilo asi 18 pohlaví. Co nás biologie učí, tak jsou pohlaví vždy jen dvě: ženské a mužské, které zajišťují pokračování rodu. Ostatní jsou odchylky, kterým nelze upřít jejich práva na jejich život, není však nutné je vyhlašovat za reprezentaci společenství.
