Rubio jako Churchill: Evropa si oddechla, ale má domácí úkoly. Co od nás USA čekají?

Na tradiční bezpečnostní konferenci v Mnichově jsou zvyklí spíše na diplomatické projevy než na ty burcující. Ale Evropané asi čekali z Washingtonu něco ještě mnohem ostřejšího, takže ve výsledku bylo v sále cítit spíše uvolnění. Jméno „Donald Trump“ totiž zaznělo jen čtyřikrát, zato Evropané uslyšeli to, co chtěli slyšet: „Spojené státy a Evropa k sobě patří“. Rubio zmínil i historické vazby USA a Evropy. Obě světové války. Studenou válku. Antikomunistický disent ve východní Evropě. Ale také Michelangela, Danta, katedrály a křesťanství, což nepatří k běžné výbavě řečníka v Mnichově. Stejně jako už desítky let není zvykem s obdivem hovořit o koloniální expanzi Západu, o tom, jak po pět set let „misionáři, poutníci, vojáci a objevitelé proudili od břehů Evropy, překračovali oceány, osídlovali nové kontinenty a budovali rozsáhlá impéria rozprostírající se po celém světě“.

Byl to projev, jaký by svého času mohl klidně pronést Churchill nebo de Gaulle (ale jen těžko třeba Ursula von der Leyenová nebo Angela Merkelová). Vyjmenoval za opatrné Evropany všechno, kvůli čemu mají být na Evropu hrdí. A slíbil, že Američané s Evropou počítají. Ale Amerika chce, aby Evropa byla „evropská“ – vědoma si svých tradic, historie a kultury, odmítající masovou migraci, klimatickou politiku, která likviduje průmysl, i globální obchod, ze kterého těží Čína a ne Západ.

Marco Rubio přijel z Washingtonu s jasným poselstvím – počítáme s vámi, ale… To „ale“ znamená, že „národní bezpečnost není pouze souborem technických otázek jako kolik vydáváme na obranu. Zásadní otázkou, na kterou musíme hned na počátku odpovědět, je: co přesně vlastně bráníme“. A Rubio si odpovídá: „Armády bojují za lid. Armády bojují za národ. Armády bojují za způsob života. A to je to, co bráníme: velkou civilizaci, která má veškeré důvody být hrdá na svou historii.“  

Několik let poté, co se v západním světě kácely sochy velikánů naší civilizace (ano, i u nás levicové aktivistky alespoň posprejovaly sochu Winstona Churchilla), tu je projev, který neřeší počet mužů, tanků a letadel, ale základní otázku: za co jsme ochotni bojovat. A po letech vzývání diverzity, multikulturalismu a globalizace se vlastně vrací k starému (dobrému?), že za vlast a národ. Potažmo západní civilizaci. „Euforie z vítězství ve studené válce nás vedla k nebezpečné iluzi o konci dějin, o globálním triumfu liberální demokracie. Že budeme žít ve světě bez hranic, kde bude každý světoobčanem. Byla to pošetilá myšlenka, která ignorovala lidskou přirozenost a pět tisíc let lidské historie. Těžce jsme za to zaplatili.“

Související

00:29

Evropu chceme zachránit, řekl J. D. Vance. S Trumpem má ale dva zásadní požadavky

Rubio odmítl „dogmatickou představu volného a neomezeného obchodu“, ze kterého těží Čína (kterou výslovně nejmenoval, ale všem bylo jasné, koho myslí). „Zavírali jsme naše továrny… přesouvali jsme miliony pracovních míst do zahraničí. A předali jsme kontrolu nad kritickými dodavatelskými řetězci. Investovali jsme do rozsáhlých sociálních systémů místo do obrany.“

A nitku suchou nenechal na zelené politice. „Kvůli klimatickému kultu jsme na sebe uvalili energetické politiky, které ochuzují naše obyvatele, zatímco naši konkurenti těží ropu, uhlí, zemní plyn i cokoli dalšího.“

A došlo samozřejmě i na migraci. „Ve snaze o svět bez hranic jsme otevřeli dveře bezprecedentní vlně masové migrace, která ohrožuje soudržnost našich společností, kontinuitu naší kultury a budoucnost našich národů.“

Rubio by ale nebyl Američan, kdyby zároveň nenabídl optimistickou vizi do budoucna. „Chceme spojenectví, které se odvážně vrhne vstříc budoucnosti. A jediný strach, který máme, je strach z hanby, že bychom svým dětem nezanechali naše národy hrdější, silnější a bohatší… Amerika vytyčuje cestu k novému století prosperity a chceme to učinit společně s vámi, našimi drahými spojenci a našimi nejstaršími přáteli!“