Klimatologové léta varují před suchem. Biologové upozorňují na apokalypticky rychlé vymírání druhů. Ekonomy budí ze spaní kolaps důchodových systémů. A vlády? Někdy odpovídají liknavě, jindy se rovnou vydají opačným směrem. Důvodů je víc, jeden je ale úplně obyčejný: vědecká varování prostě politici často nechápou. Podobně jako my. Řeč vědy a lidská přirozenost se míjejí.
Jana Maláčová představila důchodovou reformu a debata o ní začala záhy připomínat soutěž Vtipnější vyhrává. Jiný plán teď ale nemáme, vezměme jej tedy vážně.
Od případu profesorky Válkové bychom neměli utíkat tak rychle. Nabízí lekci, jakou knihy zprostředkovat nemohou.
"Autor, který vám říká, že pravda neexistuje nebo že všechny pravdy jsou pouze relativní, vás žádá, abyste mu nevěřili. Tak mu nevěřte," varoval zesnulý myslitel před postmodernou.
Problémem Heleny Válkové není fakt, že za mlada sloužila režimu i straně. Ale že s takovou minulostí dnes usiluje o post veřejné ochránkyně práv.
Nenáviděná politická korektnost není výplodem západní demokracie, ale leninské diktatury sekretariátu.
Nebývá zvykem, aby se sportovní trenér po neúspěchu svého týmu pouštěl do sociologického rozboru společnosti. Buďme rádi, že to Filip Pešán udělal.
Jako na začátku každého nového roku to vypadá na jistojisté zrušení superhrubé mzdy. Ale dopadne to jako vždy. Ani tato vláda není schopna smysluplné daňové reformy.
Zavření Počerad by prospělo našemu zdraví. Pomohli bychom klimatu i energetice. A získali více peněz z Bruselu. Ale státem ovládaný ČEZ řekl ne a rozhodl se velkolepě prohrát.
Historie papežství je plná kuriózních příběhů. Stejně jako těch vznešených. Aktuální historka o mocném muži, který plácl ženu z davu, je kuriózní i vznešená zároveň. A nabízí poučení každému, komu ujedou nervy.
Nepotřebujeme slyšet, jak skvěle na tom jsme. Potřebujeme změny, které nám pomohou, abychom se zase nemuseli dívat, jak nás sousedé předbíhají. Potřebujeme, aby se do Česka vrátila politika.
Na začátku nového roku stojí za připomínku, že zdejší politický systém nemůže dlouhodobě dobře fungovat, pokud mu dominuje jen jeden hegemon bez reálné konkurence. Nejen republice, ale i samotnému ANO by prospěl silný politický rival.
Občanská společnost se v roce 2019 vzepjala k nečekaně velkému protestu. Šanci přetavit tuto energii do podpory demokratických stran však opozice zcela spálila.
Velké věci se rodí v mlčení, v tichu, mimo centra, kdesi na periferii času i na periferii místa. Bez ohňostrojů.
Čínští komunisté už dokázali vstřebat tak cizorodé - ba nepřátelské - prvky, jako je internet nebo kapitalismus. Pár zdejších zastánců tradičních hodnot pro ně není žádné velké sousto.
Měla to to být spektakulární výhra vládní koalice – rodičovský příspěvek 300 tisíc! Jenže po festivalu politického populismu zbyla jen hořkost z nerovnosti a z promarněné šance k reformě.
Vrcholí advent, čas, kdy se skoro každý nějak snaží pamatovat na jiné. Chlubí se tím i firmy, které zvlášť v tomto období lákají zákazníky: Nakupujte u nás, podpoříte dobrou věc. Vypadá to chvályhodně. Poznat ale podnik, který opravdu přispívá na charitu nebo se šetrně chová k přírodě, je docela velký oříšek.
Vzdělání u nás teď nezachrání ani peníze pro učitele, ani drcení studentů státní maturitou. Prvořadým úkolem dneška je výběrová pomoc žákům v regionech, které se propadají.
Národní investiční plán sice nedává smysl, vezměme ale premiéra vážně. Jeho obrat v pohledu na budoucnost nabízí šanci, již by bylo škoda propást.
Jízdní řád vládních investic připomíná komunistické pětiletky: o plánování světlých zítřků v něm není nouze, jaksi ale není jasné, z čeho se zaplatí. Užitek se pak měří množstvím, s kvalitou zřejmě není třeba ztrácet čas.
