Má smysl se ozvat, nedovolit, abychom jako národ připomínali ubožáky vždycky myslící pouze na sebe. Jeden čtenář mi napsal, že „je strašný, jak Babiš otočil“. Ne, to není strašné, to je skvělé. Strašné bylo, jak pomoc „suverénně“, „národně“ odmítl.
Vystoupením Velké Británie končí emotivní fáze vztahů ostrovního království s kontinentem. Teď teprve přichází na řadu hledání racionální dohody, aby neoslabila ani Británie, ani unie.
Zemanova věštba má velké trhliny, neodpovídá ani světovému trendu, ani naší realitě, je však milé, že se snaží venkov a vesnice vyzdvihnout. Pravda, nemusel by to dělat na úkor měst a měl by domyslet některé skutečnosti.
Poprvé jsem se s ním setkal ještě za minulého režimu, když jsme oba pracovali jako myči výloh u Úklidu Praha. Naposledy nedávno, na demonstraci Milionu chvilek pro demokracii. Tam samozřejmě patřil.
Co mají společného hrací automaty, pochvaly od šéfa, sociální sítě a Kinder vajíčka? Roli v nich hraje příjemná nejistota a pocit, kterým umí náš mozek odměnit. Že nás hazard může zničit, dobře víme. Ukazuje se ale, že může i slušně posloužit.
Nikdo neumí tak dobře šetřit na špatném místě jako Česko. Nyní to mají odnést chudí v nuzném bydlení. Co na tom, že pozítří bude muset stát zaplatit dvojnásobek sumy, kterou dnes krátkozrace ušetří.
V nadšení z hackathonu poněkud zapadlo, že je to malér Babiše, že skončil ceněný předseda Českého telekomunikačního úřadu Jaromír Novák, že nový informační systém ministerstva práce není navržený správně a bude stát zbytečně moc milionů atd. Óléé!
Dva nejlevicovější kandidáti amerických demokratů se dostali do ostrého střetu. Není to ale ani zdaleka ta největší potíž, kterou mají.
Kandidováni nejsou jen lidé od obou Václavů Klausů a kardinála Duky, ale i lidé úctyhodní, kteří si uvědomují, o co se dnes hraje – o vztah k realitě, k pravdě. Občanská společnost by si neměla nechat Českou televizi ukrást.
V sobotu začal Asijcům rok Krysy. Zvíře v názvu nám může pomoci, abychom pochopili, proč nás dnes Čína tak neurotizuje.
Víkendový sjezd lidovců dopadl tak, jak měl dopadnout už loni v březnu. Marian Jurečka je poslední šancí, jak restartovat KDU-ČSL, aby mohla jít úspěšně do příštích voleb. Ať už samostatně, nebo v koalici se slušným věnem.
Lubomír Zaorálek sliboval odborně podloženou vládu nad kulturním resortem. V případě Památníku Lidice se ale projevil jako klasický technolog moci.
Po Pirátech nenabídla ani ODS Česku vizi velké strany se silným programem. Místo boje s Babišem začíná boj o to, kdo mu s lepším volebním výsledkem vleze do další vlády.
Jako vzor slouží Oslo. Podporuje vozy s nulovými emisemi (snížení daní, přístup k autobusovým a taxi pruhům), chodci a cyklisté mají přednost před soukromými auty, ruší se stovky parkovišť, od letoška má být veřejná doprava poháněna výhradně obnovitelnou energií.
Premiér se už skoro utopil ve slibech, co všechno s čím kdy sloučí. Pokud chce nějaký realistický plán, měl by jít spát. Jeho vlastní kniha O čem sním, když náhodou spím totiž jeden nabízí.
Chápu, že Vondra na kongresu ODS nevystoupí a neřekne: Babiš to dělá v oblasti bezpečnosti dobře. Netleskali by mu. Ale realita je taková, že v této oblasti to zřejmě Babišova vláda dobře dělá, nevyhání nás z aliance.
O zesnulém předsedovi Senátu bylo v posledních dnech napsáno už mnoho. Hodně toho však zůstalo i nereflektováno. A reflexi si zaslouží.
Tomáš Vondráček je někdo jako Mikuláš Minář, občan, který se ozval a uspořádal akci. I on brání českou společnost před škodami, za něž je odpovědný Babiš. Je ale z byznysu, nabídl rychlé řešení, tak ho šéf ANO bere. Mináře ne, ten jde víc pod povrch, ukazuje na příčiny.
Andrej Babiš vládne podobně, jako podnikal. Nejspokojenější je, když si nikdo není ničím jistý. Proto je třeba občas odhalit a potrestat vnitřního nepřítele. Tentokrát padla volba na Vladimíra Kremlíka.
Kubera byl politik ze staré školy, jeho odmítání sociálních sítí a mobilů se stalo proslulým, a přece (nebo snad právě proto) zůstal lidem blízko.
