Existuje příběh Lidic, který všichni známe. Ostrý spor o osud jedné tamní Židovky teď ale odhaluje ještě jiný díl místní historie. Příběh lži a pokrytectví, s nímž se vždy mluvilo jen o té minulosti, která se komunistům právě hodila.
Opuštěné industriální stavby nabízejí Praze možnost, jak ulehčit přeplněnému centru a pomoci vyprázdněným periferiím. Anebo také nevyřešit nic a zruinovat rozpočet.
Nestačí jen vykřikovat „vyhrajeme“, když má strana poloviční či třetinové preference oproti ANO. Jako ideální se jeví spojení návodu expředsedy Senátu Petra Pitharta a sociologa Daniela Prokopa.
Co mají společného hrací automaty, pochvaly od šéfa, sociální sítě a Kinder vajíčka? Roli v nich hraje příjemná nejistota a pocit, kterým umí náš mozek odměnit. Že nás hazard může zničit, dobře víme. Ukazuje se ale, že může i slušně posloužit.
V nadšení z hackathonu poněkud zapadlo, že je to malér Babiše, že skončil ceněný předseda Českého telekomunikačního úřadu Jaromír Novák, že nový informační systém ministerstva práce není navržený správně a bude stát zbytečně moc milionů atd. Óléé!
V sobotu začal Asijcům rok Krysy. Zvíře v názvu nám může pomoci, abychom pochopili, proč nás dnes Čína tak neurotizuje.
Lubomír Zaorálek sliboval odborně podloženou vládu nad kulturním resortem. V případě Památníku Lidice se ale projevil jako klasický technolog moci.
Český prezident konečně zaregistroval absenci čínských investic. Že k nám nedorazily, je ale ten nejmenší problém.
Premiér se už skoro utopil ve slibech, co všechno s čím kdy sloučí. Pokud chce nějaký realistický plán, měl by jít spát. Jeho vlastní kniha O čem sním, když náhodou spím totiž jeden nabízí.
Andrej Babiš vládne podobně, jako podnikal. Nejspokojenější je, když si nikdo není ničím jistý. Proto je třeba občas odhalit a potrestat vnitřního nepřítele. Tentokrát padla volba na Vladimíra Kremlíka.
V pátek se veřejnost naposledy rozloučí s Marií Vaculíkovou. Ženou mimořádného literárního talentu, která v manželství přeškrtla sama sebe.
Populární sociální síť začíná připomínat Benátky. Její kanály stále intenzivněji zaplavuje reklama. Jen se jí tak často nesmí říkat, abyste nepřišli o iluze a nepřestali platit.
Tolika dobrými úmysly snad ještě nebyla vydlážděna žádná cesta. A podle toho také dopadla. Vítejte v byrokratickém pekle zpolitizované státní správy.
Klimatologové léta varují před suchem. Biologové upozorňují na apokalypticky rychlé vymírání druhů. Ekonomy budí ze spaní kolaps důchodových systémů. A vlády? Někdy odpovídají liknavě, jindy se rovnou vydají opačným směrem. Důvodů je víc, jeden je ale úplně obyčejný: vědecká varování prostě politici často nechápou. Podobně jako my. Řeč vědy a lidská přirozenost se míjejí.
Jana Maláčová představila důchodovou reformu a debata o ní začala záhy připomínat soutěž Vtipnější vyhrává. Jiný plán teď ale nemáme, vezměme jej tedy vážně.
Od případu profesorky Válkové bychom neměli utíkat tak rychle. Nabízí lekci, jakou knihy zprostředkovat nemohou.
"Autor, který vám říká, že pravda neexistuje nebo že všechny pravdy jsou pouze relativní, vás žádá, abyste mu nevěřili. Tak mu nevěřte," varoval zesnulý myslitel před postmodernou.
Problémem Heleny Válkové není fakt, že za mlada sloužila režimu i straně. Ale že s takovou minulostí dnes usiluje o post veřejné ochránkyně práv.
Nenáviděná politická korektnost není výplodem západní demokracie, ale leninské diktatury sekretariátu.
Nebývá zvykem, aby se sportovní trenér po neúspěchu svého týmu pouštěl do sociologického rozboru společnosti. Buďme rádi, že to Filip Pešán udělal.
