Tuzemská rozvinutá společnost oplývá přehršlí velmi negativních vzorů, násilí se odehrává v politice, ve firmách, pokořování soupeřů či zaměstnanců není nic výjimečného, naopak. Přítomné bývá i přímo v rodinách.
V sobotu se čtyřiatřicetiletému Keňanovi Eliudovi Kipchogemu podařilo, co dosud žádnému smrtelníkovi: uběhnout maraton v čase kratším než dvě hodiny. Je to výkon významem srovnatelný snad jen s prvním výstupem člověka na Mount Everest.
Zásadní potíž ódéesky: uvízla v nevýraznosti, neodvaze, nenápaditosti, ve mdlém výrazu. Neodolává pokušení, vábení čarovného populismu. Nabízí málo. S tím se na 25 procent ve volbách nedostane, i kdyby dal prezident Zeman premiérovi Babišovi milost.
Středoevropští autoritáři pochopili, že utahovat šrouby nelze bez štědrého sociálního programu. A dokud opozice vedle obhajoby demokracie nenabídne i přesvědčivé reformy, střední Evropa se hned tak neprobudí.
Ambice Donaldu Trumpovi nelze upřít, cíle si dává maximalistické. Jen má minimalistické schopnosti jich opravdu dosáhnout. V zahraniční politice poslouchá své instinkty a impulzy. A to je bohužel všechno.
Pražský hrad jako symbol kolaborace, pražský magistrát jako symbol hrdinného odporu. Nic z toho bohužel nepřipomíná smysluplnou politiku vůči komunistické Číně.
Nejmenování generálem má výhradně symbolickou hodnotu, jde o snahu nejen plukovníka Michala Koudelku, ale především celou Bezpečnostní informační službu České republiky poškodit, očernit.
Podle šimůnkologiky by se pro další generace měly zachovat třeba fronty na klozetpapír či banány, výjezdní doložky při cestě na Západ a kádrové profily. Dokonce by bylo fajn zachovat StB, která by členy nové generace občas zmáčkla a seřezala, vyhodila ze studií či z práce, aby věděli, zač je toho loket. A Lidové milice.
Měl by mít Karel Gott státní pohřeb? A zaslouží si Václav Klaus státní vyznamenání? Těm otázkám se dnes ve veřejném prostoru prakticky nelze vyhnout. Máte na ně svou odpověď? A co by se muselo stát, abyste ji dokázali změnit?
Finančníci z PPF se rozhodli sponzorovat Univerzitu Karlovu a hned se vynořily obavy, koho dalšího si chce Petr Kellner zavázat. V souvislosti s nejbohatším Čechem by nám ale měly dělat vrásky úplně jiné věci.
Generál Pavel dělá to, co dělal Zeman: je v kontaktu s lidmi, nabízí se jim. Muž, který dovede zabít rukou, pro některé tedy možná i symbol „tvrdé ruky“, rozhodně zápaďák. Zápaďák, který kdysi býval komunistou.
Po eurofederalismu ČSSD a euroskepsi ODS zkrachoval v zahraniční politice i Babišův populistický pragmatismus. Teď nemáme nic.
Herečku Vlastu Chramostovou mají uctít lidé jako Pavel Rychetský, Jan Ruml a stovky dalších. Lidé, kteří zlu za bolševika vzdorovali a dělají to dál. Jde jim o svobodu. To pro ni bude skutečná pocta. Pak bude uctěna.
Odchod krále českého popu nám ukázal, v co se u nás také může změnit úcta k mrtvým: ve společenskou řež.
Dokud se pražské letiště jmenuje po Václavu Havlovi, je to letiště moci bezmocných hrdinů. Pokud by ho přejmenovali po Karlu Gottovi, stalo by se z něj letiště moci totalitních mocných, kteří dokázali zlomit páteř i mistrům, jako byl popový zpěvák Karel Gott.
Ještě chvíli ztrácejme čas úvahami o propojení Dunaje, Odry a Labe - nebo jinými podobnými pitomostmi - a opravdový dopravní kolaps nás nemine.
Sedmdesáté narozeniny komunistické Číny jsou především sedmdesátým výročím neutuchající propagandy.
Najednou vidíte šéfa firmy Česko ošklivě obnaženého: neunese kritiku (jakpak ji tedy mají unést ostatní občané?), chce své kritiky zesměšnit (lze se pak divit šílenostem na sociálních sítích?), jeho řeči neprospívají veřejné diskusi. Tohle má být elita země?
Zemřelý zpěvák byl za živa projekčním plátnem našeho svědomí. Čím se pro nás stane po své smrti?
Smrt Karla Gotta se v jistých ohledech podobná úmrtí Václava Havla. Byť jejich osudy i postoje byly zcela odlišné, i on se stal pro mnohé lidi nepřehlédnutelným symbolem. I s ním se lidé poměřovali. I jeho odchod představuje v mnoha smyslech konec určité etapy, podobný zásah do společenského vědomí.
