Zahalená tvář se stala univerzálním symbolem boje. Znakem příslušnosti ke kmeni, který je ve válce s virem. A každé narušení jednoty dnes vyvolává strach a chuť trestat i ty, kdo nikoho neohrožují.
Jak státy sní o moci v době epidemií. Od antického Řecka až po současnou Čínu.
Trump vytěžil z prvotního nárazu krize, která k němu posunula pár procent voličů. Potenciál víry v prezidenta, který ví, co dělá, ale může vyprchat.
Vynucený konec mluvčího na pražské filozofii nabízí několik zajímavých odpovědí. A také jednu důležitou otázku.
Zavřené hranice, strach a domácí výroba nedostatkového zboží… Jednou tak budeme vzpomínat na koronavir. Vlastně tedy v lecčems podobně jako na závěrečné roky československého komunismu.
Výzva, aby lidé "zůstávali doma", je nejčastějším memem dneška. Střecha nad hlavou se najednou stává klíčovým faktorem pro zvládnutí pandemie. Jenže co s těmi, kteří luxus v podobě domova nemají?
Zloději vracejí, co ukradli. Strach o život nejspíš dokáže kromě úzkosti vyvolat i pozitivní reakce.
Zdravotní i ekonomický účet za krizi bude obrovský. Neměli bychom ji však jen bezhlavě zadržovat, ale i využít k potřebným reformám.
Jak Hamáček se Zemanem "posouvají" vzájemné vztahy s Pekingem na pozadí koronaviru.
Koronavirus jsme brutálně podcenili všichni. Vinit teď ze situace jen premiéra a vládu je trapné. Je čas na svornost. Na soudy dojde potom.
Náhlého ekonomického otřesu se bojíme už roky. A když teď přichází, ukazuje se, že nemáme po ruce plán, jak jej řešit. A ještě nás deptají resty z minulosti.
Poslanec Stanislav Berkovec svou hloupostí odkryl, jak se reálně vybírají mediální rady. Děkujeme. Snad už nikdo nepochybuje, že takto dál volit radní nelze.
Spojování sil demokratické opozice je jako yetti – všichni o něm mluví, ale nikdo ho zatím neviděl. A jestli ho někdo může objevit, jsou to Starostové, kteří jsou přijatelní pro každého.
Za sedmnáct let od epidemie SARS se Čína rozvinula ekonomicky i technologicky, ale výrazně také upevnila dohled nad společností a informacemi.
České armádě neschází odhodlání při výměně zastaralé sovětské výzbroje za tu moderní. Zároveň při tom ale ukazuje svou nepřipravenost získat ji bez finančních ztrát a včas. Možná může vyhrávat v boji, prohrává ale s byrokratickým molochem ministerstva obrany. Už v roce 2011 varovala jeho Bílá kniha před největší brzdou rozvoje armády: až absurdní byrokracií. Píše se rok 2020 a nic se nezměnilo.
Není vám jedno, jak na tom planeta je, a rádi byste pomohli? Třeba tím, jak žijete, co jíte a kupujete? Problém je, že zjistit, co opravdu prospívá a co v reálu spíše škodí, je víc než obtížné. Přesto se cynici, kteří proto radí nedělat raději nic, mýlí.
Co nezvládli unijní lídři, možná zvládne turecký prezident. Jeho nahánění běženců na řecké hranice snad vrátí českého premiéra do evropské reality.
Ne, toto není text o koronaviru. Je o problému, který nám zadělává na chroničtější problémy než nemoc, jež momentálně ovládla mysli většiny lidí. Jak neveselá budoucnost nás může čekat, připomněl na sklonku minulého týdne evropský report o stavu Česka.
Pod Tatrami zvítězil efektivní populismus a premiér Pellegrini zachránil Robertu Ficovi Směr. Prohrál chumel liberálů a běduje i maďarsky mluvící jih země.
Svět stojí na prahu masivního zavádění autonomních aut. S nástupem umělé inteligence je třeba vzít v úvahu, že neexistuje umělé svědomí.
