reklama
 
 

Pavel Kohout: Civilizace má tenkou slupku. A když zavoní krev, přichází hvězdná hodina vrahů

15. 5. 2016
„Člověk se často nechá manipulovat zlem, ať už ze strachu nebo z jakési potřeby podlehnout mu,“ říká spisovatel v rozhovoru.

Druhá část rozhovoru se spisovatelem Pavlem Kohoutem. První část, kterou jsme zveřejnili 12. května, si můžete přečíst zde.

V přímé prezidentské volbě jste veřejně podporoval Miloše Zemana, zatímco mnozí vaši přátelé házeli hlasy knížeti. Proč?

Dovolte mi citovat, co jsem napsal před druhým kolem voleb jako Trilobit do MF Dnes: „Kdo chce prezidenta, kterého by svět ihned akceptoval a jeho média mu přiznala podobný význam jako Václavu Prvnímu, na čemž za Havla vydělávala celá zem, ví, koho volit. Kdo chce prezidenta, který by se miláčkem světa a médií asi nestal, ale uměl by jako na počátku Havel účinně oslovit naši zmatenou společnost, ví to taky. U prvního znejišťuje voliče stav jeho těla, které je podezříváno, že by nevydrželo spát jen v noci. U druhého znejišťuje voliče stav jeho ducha, který je podezříván, že by nevydržel neoplácet staré fauly.“ Nepřijde vám to dost vyvážené?

Spíš jako takové sofistikované kličkování.

Ale já se nevymlouvám. Volil jsem Zemana, ale to mě zavazuje, abych jako volič časem zkoumal, jaký byl pro mne prezident.

Na co tedy čekáte?

Jestli se rozhodne, že chce být prezidentem na dalších pět let, anebo dojde k názoru, že do další volby nepůjde s ohledem na českou společnost, která byla nešťastně rozpolcena už předchůdcem a za prezidentování nástupce se rozpoltila ještě víc. Nepamatuji si, že by se na obou stranách užívalo tolik nehorázných neslušností jako dnes.

Jak si to vysvětlujete?

Za vlády komunistů stačilo myslet si opak toho, co tvrdili. Dnes se vám každý den vyjevuje deset pravd a málokdo si dá práci s hledáním té pravé. Začne působit něco, co slovenský klasik Dominik Tatarka nazval démonem souhlasu. Vytvoří se nějaké mediální povědomí, které se nabaluje jako lavina, až si totéž myslí tak mnoho lidí, že to všichni považují za pravdu pravdoucí. No a když jsou ty pravdy dvě, je zaděláno na pořádný svár.

Ale přímá volba vždycky rozdělí národ. Podívejte se na prezidentské volby v Americe.

Ale proč to Čechy rozděluje až dodnes? Byli jsme v New Yorku v roce 1980, když o Bílý dům bojovali Carter s Reaganem. Všichni naši přátelé, spisovatelé a herci zvučných jmen nám tvrdili: Jestli vyhraje Reagan, ten kovboj a zuřivý válečník, bude to katastrofa. Připadali jsme si jako idioti, když jsme říkali: Ale Carter ten velký zápas s Kremlem neustál, a Reagan nemůže být pitomec. Pak jsme zírali, jak brzy ho i velcí kritici za svého prezidenta uznali, a ke všemu se ukázalo, že to byl nejlepší americký prezident.

Proč se ale u nás štěpení společnosti dál prohlubuje?

Nový prezident neudělal to gesto, které v Americe rychle všechno vrací do původních kolejí. Vítěz tam řekne soupeři: vy jste prohrál volby a s vámi pětačtyřicet procent vašich příznivců. Já respektuji, že velká část americké veřejnosti je proti mně a vynasnažím se, aby mě i odpůrci snášeli a třeba i uznali.

Myslíte, že by Zeman měl ještě šanci zklidnit takto rozpolcenou společnost?

Tu šanci má v podobné situaci každý vítěz. Ale musí chtít. Možná by stačila jedna vánoční řeč.

Místo toho ale z Hradu slýcháme, že spisovatelé a další umělci si hrají na elitu, která si osobuje právo rozhodovat, co je či není v zemi správné.

Spisovatelé mají vliv v dobách, kdy je zemi těžko. Když je lidem špatně, jsou jedni z mála, kdo vyjadřuje jejich zoufalství a naděje. To ale dneska naštěstí nefunguje a spisovatelé nemají vůbec žádnou oporu. Ale tím se netrápím. Představa, že jsem svědomím národa, mě opustila, když jsem začal mít problémy s vlastním svědomím.

Co říkáte hradní strategii rozdělit národ na galerku pražských kaváren a na příznivce prezidenta?

No, román Katyně jsem napsal převážně v kavárně Slavia.

A považujete se také za individuum „duševně nenormální“?

Takové individuum se přece samo nepozná. Mě za ně neprohlásila ani bývalá Státní bezpečnost. K čemuž ale chci poznamenat, že na podobné úrovni leží i zobrazování prezidenta republiky s tělem prasete na titulní straně magazínu.

Také jste napsal velký román o posrpnových uprchlících z Československa, Konec velkých prázdnin. Jak vnímáte uprchlické dění a debaty?

Nemyslím si, že by Evropa měla přijímat jiné ekonomické migranty, než které potřebuje. Ale ten, kdo utíká před válku a je ohrožen na životě, má právo na pomoc. To je základní usnesení charty lidských práv. Já jsem byl z Čech vynesen násilím, proto mi chybí prožitek osudového rozhodování každého emigranta. Ale žil jsem mezi nimi a vím, jak těžké je opustit vlast možná navždy a nevědět, jestli tím své děti ničíte, nebo zachraňujete.

Máte i rakouské občanství, takže jste jistě volil prezidenta. Jak to, že v tak úspěšné zemi, jako je Rakousko, mohl v prvním kole zvítězit Norbert Hofer z krajně pravicové Svobodné strany Rakouska?

Je to varující, protože v téhle straně přetrvává duch jejího zakladatele Jörga Haidera, korutanského hejtmana, který vedle toho, že byl agresivní nacionalista, málem způsobil bankrot vlastní spolkové země. Ale soudím, že tak výrazné vítězství kandidáta Svobodných je spíš silný protest proti zavedeným stranám, tedy lidovcům a sociálním demokratům, kteří už od války vládnou samy nebo spolu a rozporcovali si celý stát, obsazují svými lidmi nejen politické, ale téměř všechny úřednické i profesní posty. Velká část občanů teď dala najevo znechucení politikou tak dlouho dominantních stran, které nebyly schopné přizpůsobit se moderní době.

Strach z uprchlíků v tom podle vás nehraje roli?

Určitě ne rozhodující. Stát, který přijme statisíce Maďarů v roce 1956, desetitisíce Čechů v roce 1968 a po nich další tisíce běženců z válečného Balkánu, to je přece přímo ráj emigrantů. Teď převládá požadavek vyhnat z něj ty, kdo se tam vloudili neprávem.

Jsme u nás svědky pomalovávání obchodů nacistickými symboly a výhružnými nápisy „Smrt Hate Free“, šibenic na protiuprchlických demonstracích... Nezdá se vám, že nenávist u nás získává velmi rychle prostor?

Zdá, a zneklidňuje mě, teď už za potomky, že velká část mých spoluobčanů už zase slyší na vábení radikálů, na píšťaly věčných Krysařů podněcujících nenávist. Tím víc si vážím každého, kdo je připraven čelit zlu v zárodku. Jako ředitel teplického gymnázia, který navzdory nátlaku i útokům odmítl vyhodit slušnou a schopnou studentku jen proto, že je muslimka a nosí šátek.

Čím si vysvětlujete tak rychlý příklon k extremismu?

Tím, že jsme si dodneška nevyjasnili svou minulost, což Němci udělali perfektně. I proto Václav Klaus, který za totality žádnou občanskou kuráž neprojevil, může hlásat, aniž by mu kdo odporoval, že ji svrhla mlčící většina. A stále má režisér Jiří Menzel silné příznivce pro své tvrzení, že podepsat antichartu bylo v pořádku, neboť se tím zachránili velcí umělci pro českou kulturu. Vždyť ta ostudná kampaň jen schválila umlčení spousty jiných!

Skutečně by mohlo i teď hrozit, že část společnosti propadne zlu?

Člověk se často nechá manipulovat zlem, ať už ze strachu nebo z jakési potřeby podlehnout mu. Civilizace má tenkou kůži, a když je cítit ve vzduchu krev, přicházejí, jak jsem nazval svůj román o květnovém povstání v Praze - hvězdné hodiny vrahů. Jako sedmnáctiletý člen Dismanova souboru jsem byl v den povstání natáčet v rozhlase hru Daidalos a Ikaros a boj o rozhlas jsem tam zažil schovaný pod stolem. Pak jsem dva dny běhal jako spojka mezi barikádami v oblasti Vinohrad a viděl, jak lidé riskovali život, aby získali zbraně. Pak jsem se dostal domů do Dejvic a zažil, jak jiní, o kterých se vědělo, že za války pilně kolaborovali, oblékli naftalínové uniformy a mučili ve sklepě naší školy zajaté německé civilisty, aby se dostali k jejich cennostem. Viděl jsem i údajné esesáky upálené na lucernách v centru města. Morálka Hvězdné hodiny vrahů je taková: Dokud sadistický vrah zabíjí vdovy, tak je zločinec. Když začne podobně vraždit Němce, je národní hrdina.

Copak ale my nemáme civilizační slupku už silnější?

Ale to je z hlediska vývoje lidstva pořád jen ta slupka. Kolik chybělo k pogromům v severních Čechách, kde takzvaní normální občané pochodovali v jednom šiku s nácky a skandovali „Cikáni do plynu!“ Co Václavu Klausovi přičítám jako velkou zásluhu, bylo mírové rozdělení Československa. Naprosto nepředvídatelný Mečiar byl přece schopen, kdyby ho Klaus nepřinutil k až čítankové dohodě, zorganizovat nějaký incident, při němž by stačil jediný mrtvý Slovák. A jak víme z historie, i jeden mrtvý stačí, aby se rozpoutala jatka a dříve přátelské národy se po generace nenáviděly.

Myslíte si, že o demokracii můžeme přijít po pětadvaceti letech jejího obnovování?

Vždycky. Dvakrát za život jsem zažil, jak zahynula takřka přes noc. Demokracie je oslabená tím, co je na ní nejpodstatnější: že každému dává právo svobodného jednání, což jako první využijí její nepřátelé, kteří se mohou dostat k moci pomocí svobodných voleb – viz Hitler. Cesta z totality pak trvá nekonečně dlouho. Proto je naše účast v Evropské unii a NATO naprosto klíčová, doslova sebezáchovná!

Pořád ještě v Evropské unii vidíte naši záchranu?

Evropská unie je největší zázrak mého života. Když mi občas není hej, stačí mi připomenout si mapu Evropy z roku 1928 až 1939, kdy bylo Československo ostrov demokracie a svobody obklíčený fašistoidními státy. A uvědomím si, že ten zázrak se uskutečnil za jeden lidský život. Přes všechny hendikepy a nedostatky Unie, které mám za její dětské, a proto léčitelné nemoci, bych považoval za katastrofu zůstat omezen hlídanými hranicemi České republiky v moci některých současných politiků a finančních velmožů, kteří by si tak rádi s námi dělali, co by se jim uzdálo. Takhle vím, že ať tady kdokoli páchá cokoli, ještě nad ním existuje další síla. A tou je mírově propojená Evropa.

Ale Evropská unie může dospět k rozkladu a zůstaneme tady vydáni napospas těm politikům. I velmožům, a nejen našim.

To je váš problém.

Jak to?

Jestli si naše generace odnáší na věčnost něco pozitivního, tak právě to, že se toho úchvatného spojení aktivně zúčastnila. Vaše generace musí dát Evropské unii definitivní tvar a nevylít přitom s vaničkou problémů samo dítě. A jestli se vám to nepodaří, pak pánbůh s vámi!

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama