


Koronavirus dal šanci studentům, rodičům i kantorům k sobě najít cestu
Že by se děti doma něco kloudného naučily, není moc pravděpodobné. Karanténa ale může odstartovat lepší spolupráci mezi školou a rodinou.



Že by se děti doma něco kloudného naučily, není moc pravděpodobné. Karanténa ale může odstartovat lepší spolupráci mezi školou a rodinou.



Lidé beze střechy nad hlavou jsou občané jako my, mají stejná práva. Hodně se mluví o tom, jak Česko koronavirus změní. Tady máme možnost tu změnu názorně předvést.



Ekonomiku by mohly dostat na nohy chytré pobídky. Ale jen pokud budou otevřené i pro menší hráče. Ti zatím bohužel zůstávají mimo hru – a s nimi i naše budoucnost.



Roušky by ve škole fungovaly jen jako symbol. Děti na ně budou sahat, budou si je sundavat, házet jimi po sobě, brát si je. Budou na sebe stejně sahat, budou jíst a pít a strkat si prsty do pusy a do nosu, kousat si nehty.



Epidemiologův příběh ukazuje, jak nešťastně se u nás v posledních dnech začala proplétat role odborníka a politika.



Ústavní soud by teď měl říci, zda je uzavření hranic v pořádku. A my pak budeme vědět, v jaké zemi žijeme.



Na schopnosti opustit vlastní perspektivu a vcítit se do druhého podle Maryanne Wolfové závisí existence demokratické a tolerantní společnosti.



Povinná má být rouška jenom tam, kde druhé nebo sebe ohrožuju, ne na procházce se psem, ne při běhání, ne na kole nebo na bruslích, ne v lese. Sorry jako.



Trumpovi voliči uvěří, že jejich prezident zachránil Ameriku, kterou mohl vyhladit koronavirus. Demokraté už teď vědí, že Trump má na rukou krev zbytečných obětí epidemie.



Existuje jedna možnost. Ideální. Příbuzní si mohou brát své matky, otce, babičky, dědečky domů. Pokud péči zvládnou, je to ta nejlepší varianta.



Ze dne na den vláda prakticky zastavila normální život. Odpověď společnosti byla příkladná: omezení ochotně dodržujeme. Je ale jasné, že únava ze života v karanténě bude sílit. Na vybranou ovšem nemáme. Chceme-li infekci porazit, nic jiného než přistupovat na omezení nám nezbývá.



Nemálo k smrti vyděšených lidí nyní říká: „Kašlu vám na svobodu, já chci přežít, dělají to dobře.“ Česká zkušenost však radí: kašlat na svobodu se krutě nevyplácí.



Ve Spojených státech rekordně roste nezaměstnanost. Kongres ale sype stovky miliard velkému byznysu. Američany čekají extrémně těžké časy.



Kdybychom všichni pracovali pro holding, mělo by Česko tu nejefektivnější ekonomickou pomoc. Jenže mnohé malé firmy a živnostníci v holdingu nepracují. A ti mají smůlu. Zatím.



Prezident Zeman a jeho lidi mlčí, ani nedokážou přiznat, že si výhrůžný dopis u čínské ambasády objednali. Nejenže nás zrazují, ale ještě jsou to zbabělci.



Před Českem se právě otevírá okno naděje. Máme chvíli na to, abychom se pokusili zopakovat úspěšnou strategii Jižní Koreje či Singapuru v boji s Covidem-19. Ještě stále nemáme tolik nakažených a trasování je připraveno. Začneme-li teď chytře testovat, máme velkou šanci minout černé scénáře.



V Česku najednou vyrůstá obrovský armádní komplex, pod který spadne hygiena i trasování. A právě trasování představuje masivní vstup do našeho soukromí.



Někde dole, hluboko pro marketingovou válku vlády, bojují senioři, sociální pracovníci a zdravotníci, aby často jen vlastními silami přežili nákazu.



Dobrá zpráva: vláda chce masivně pomoci ekonomice. Ta horší: bohužel se zdá, že zatím neví jak. Recepty ale existují. A Slováci už se podle nich i zařídili.



Jak státy sní o moci v době epidemií. Od antického Řecka až po současnou Čínu.