Pokud nám není po chuti francouzsko-německý plán, jak postavit unii ekonomicky zpátky na nohy, musíme navrhnout lepší. Výkřiky, že sami máme málo, nepomohou ničemu a nikomu. Nejméně ze všech nám.
18. května 1920, tedy před 102 lety, se v rodině Wojtylů narodil Karol Józef, budoucí 264. papež. Připomeňte si na unikátních snímcích jeho život.
Je-li právem ministra bezdůvodně ředitele příspěvkových organizací ministerstva odvolávat, tak je jistě možné je stejně bezdůvodně i jmenovat, zvláště když důvody jsou nasnadě jako v tomto případě.
13. května 1981 se turecký atentátník Mehmet Ali Agca na vatikánském náměstí Sv. Petra pokusil zabít papeže Jana Pavla II. Karola Wojtylu (jak zní papežovo občanské jméno), který by v pondělí 18. května oslavil 100. narozeniny, zasáhly čtyři střely, ze svých zranění se ale dokázal zotavit. Atentátníkovi, jehož motivy jsou dodnes nejasné, útok odpustil a přimluvil se za jeho propuštění z vězení.
Jsou dva druhy krizí zasažených podniků. Malým a bez politických konexí vláda vzkazuje, že mají mít vatu. Vlivní zatím hodují á la carte: garance, miliardové úvěry a nabídka státního odkupu.
Kombinace drtivých dopadů pandemie a prezidentských voleb je toxický koktejl. Spojené státy čeká možná nejtemnější předvolební kampaň, jakou si Američané pamatují.
Snaha nacpat všechny středoškoláky do jednoho pytle zkrachovala. Místo cepování bude lepší je během studia něco opravdu naučit. A také začít trochu věřit školám.
Vůdčí osobnosti strany se za Bidenem sešikovaly. Podpořili ho Barack Obama, Nancy Pelosiová i Hillary Clintonová. Část voličské základny ale stále ještě hledá, zda by nebyl v zásobě nějaký lepší kandidát.
Odešel filozof a chartista, který varoval, že demokracie bez demokratů a politicky gramotných lidí svět nezachrání.
Když si prezident splní svůj krásný sen o omezení solárníků, padne na republiku ošklivá noční můra v podobě nekonečných soudních tahanic.
Možná je nakažených hodně. Možná skoro nikdo. Nevíme a testy to teď neodhalí. V nejlepším případě z nich zjistíme jediné: co všechno nevíme.
Vicepremiér Jan Hamáček, zdá se, dnes dělá nikoli evropskou, ale mnohem spíš čínskou politiku. A jak se ukazuje, nesmrdí mu už ani ta rusko-okamurovská.
Potřebujeme, aby teď stát investoval do svých občanů. Rychle a hodně. Na dluh. Ušetřit ale můžeme také: když osekáme 120 miliard pofidérních dotací.
Donalda Trumpa může dostat z úřadu jen jeho vlastní neschopnost, nikoli urážení lidí, kteří by chtěli jako Američané věřit, že jejich prezident ví, co dělá. To není jejich hanba, jen omyl.
Po negativních úrokových sazbách tu máme minusovou cenu ropy. Jeden pevný bod za druhým se hroutí, hibernace musí skončit.
Pomíjí doba, kdy bylo rozumné zakazovat cesty do zahraničí. Prezidentova představa, že díky tomu objevíme krásy své země, není ani k pobavení.
Šest let Andrej Babiš prohlašoval celý sektor za černou díru a sliboval reformu. Nezvládl ji. A když teď oslabené nemocnice napadl koronavir, snaží se to premiér dohnat miliardami. Ty ale samy o sobě nepomohou.
Podle premiéra by unie v krizi měla rychle zapomenout na své ekologické plány. Ta ale spíš zapomene na Česko. Ve hře jsou miliardy eur. Stále máme šanci o ně místo štěkání zabojovat.
Ještě dlouho můžeme proti krizi bojovat dotováním zastavených fabrik, pomalým otevíráním provozů a záchranou nefunkčních firem. Anebo lze investovat miliardy do šikovných lidí a pobídnout je znovu k podnikání. B je správně.
Když už ministr neumí efektivně pomáhat, měl by se alespoň řídit Hippokratovým heslem „Hlavně neublížit!“.
