Lidé se dnes na pražském Vyšehradě rozloučili s Antonem Ottem. Mužem, který uměl mluvit s oběťmi i pachateli. České politiky dokázal přesvědčit, že se nemusí bát sudetských Němců. A sudetské Němce, že nemají nenávidět Čechy.
Ve dvaadevadesáti letech zemřel Edward Osborne Wilson, jeden z nejvýraznějších přírodovědců posledního půlstoletí. Naivní vizionář a vášnivý advokát přírody.
Lidé se dnes v Praze loučí s jedním z nejvýznamnějších českých teologů Ludvíkem Armbrusterem. Zemřel 18. prosince, bylo mu 93 let. Do posledních chvil si udržel jedinečné myšlení i schopnost trefně vystihnout paradoxy života. Muž, který jako mladý adept duchovní dráhy umrtvoval své tělo důtkami, vyzrál během dlouhého života v progresivní osobnost mimořádně vnímavou vůči 21. století.
Žijeme v epoše obrazů. Do paměti se vrývá především to, co jsme viděli. Když přemítáme, jak se kdo propsal do dějin a osudů, jsou to zejména vizuální vjemy, co dnes symbolizuje jeho velikost či malost, sílu či slabost, vliv či bezvýznamnost, vznešenost či ubohost, lidskost či sobectví. I pro mě se jedním z klíčů k pochopení osobnosti prvního českého prezidenta stala trojice fotografií.
Představte si hlavu státu, která to kvůli praní špinavých peněz dotáhla až za mříže. A představte si, že by po propuštění zase ráda zpátky do prezidentského paláce. Ten příběh je reálný, odehrává se v páté největší zemi světa a jeho hlavním hrdinou je Brazilec Luíz Inácio Lula da Silva. Cestou po jindy dosti citlivé Evropě teď navíc ukázal, že jeho politická recidiva by se zde dočkala pochopení.
Jdete po Praze a na mnoha místech, ulicích a třídách vidíte zářivé a velmi drahé noční osvětlení, jako bychom neměli problém s energiemi, jako by nebyla válka na Ukrajině, jako bychom žili v nějakém jinosvětě.
Když padne jeho jméno, většině lidí se hned vybaví také jeho celoživotní parťák Jiří Hanzelka. Ten opustil svět už v roce 2003. Miroslav Zikmund se k němu přidal včera.
Všichni dávají najevo, že si váží odhodlání, s jakým byl neúnavný bojovník ochoten platit za své postoje i dlouholetým kriminálem. Jen zlomek lidí má ale pochopení pro jeho marxistické názory a porevoluční jednání. Jak živý a inspirativní nakonec odkaz Petra Uhla bude, ukáže až to, co zdejší společnosti dokáže nabídnout mladá levice.
Co se kdysi nepodařilo istanbulským sultánům, zvládají dnes tamní filmaři. Jejich seriály dobývají svět. Jižní Ameriku porazili její vlastní zbraní: telenovelou.
Lidé se v Praze o první adventní neděli rozloučili s Janem Konzalem, vnímavým duchovním takzvané skryté církve, jenž nikdy nezahořkl, třebaže se na něm krom komunistů provinil i Vatikán.
Pokud by se stal papežem, asi by svou službu pojal podobně jako František. Neměl rád okázalost. Měl pochopení pro lidi v rozličné nouzi a nebál se mluvit o nedostatcích církve. Platil za odvážného teologa a byl milým společníkem.
Od svého vstupu do politiky toho šéf hnutí ANO Andrej Babiš spoustu nechtěl. Do politiky? Nejdu. Premiér? Neblázněte. V opozici? Co bych tam dělal. A kandidatura na prezidenta? Ubezpečuji vás, že nikdy. Připomeňte si zmíněné výroky končícího předsedy vlády v krátké videoglose.
Přílet SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha do Prahy odstartoval na konci září 1941 systematické vyvražďování českých elit. I po více než osmi desítkách let má smysl si tuto událost připomínat.
Volby do Bundestagu ukázaly, že navzdory všem krizím u našich západních sousedů slábne extrém. Hlavním tématem se pro ně stala péče o klima.
Františkova cesta do Maďarska ukázala, jak daleko k sobě dva strážci jedné víry mohou mít.
Utekl před komunisty i před sebou, aby se jednou mohl vrátit. Domů i před zrcadlo.
Lidé si budou pamatovat především její divadelní, filmové a televizní role. Blízcí ale na Libuši Šafránkovou vzpomínají i jako na mimořádně duchovně založenou ženu obdařenou osobitým humorem.
Bývalý prezident a předseda Poslanecké sněmovny i vlády dnes slaví 80. narozeniny. V době, kdy ukazoval cesty a dokázal přesvědčovat o jejich výhodnosti ostatní, byl strhující osobností. Bez ohledu na to, co si dnes kdo o výsledcích jeho kreativity zpětně myslí.
"Ajéje, tak už to z Ameriky dorazilo i k nám…" Ano, konečně. Okénko do života nejen televizní moderátorky.
Když ženy mlčí, neznamená to, že se jim nic neděje. Jen se prostě z více důvodů bojí promluvit. Přišel čas ten ochromující strach překonat.
