Pan Černý - dnes známý především jako "čistič" posprejovaného Karlova mostu - by si zasloužil uklidňující slova. V Česku sice na polepšené hříšníky nevěříme, přesto jsou právě oni pilířem naší kultury.
Už minulou sobotu zažila Moskva největší nepovolenou demonstraci za posledních deset let. Nehledě na masivní přítomnost policejních těžkooděnců do ulic ruského hlavního města minulý týden vyrazilo asi patnáct tisíc lidí. Třináct set z nich pak skončilo za mřížemi a čekají je mastné pokuty, čtyři pak dostali měsíc vězení. Tuto sobotu se situace opakuje.
Demokraté mají za sebou druhou televizní debatu svých prezidentských kandidátů a potvrdilo se, že většina z celkem dvaceti uchazečů o Bílý dům dělá vše pro to, aby ho za rok přenechali na další čtyři léta Donaldu Trumpovi.
Němci nám připravili nečekaný dárek k třicátému výročí pádu komunismu: společný tým, který má vyšetřit vraždy u železné opony.
Jsou netrpěliví, odkládají práci, nedokážou plánovat, utrácejí za nesmysly. Značná část lidí stižených chudobou se chová přesně takhle. Vlastně se nelze divit, že nemají peníze, když dělají spoustu věcí, které je o ně spolehlivě připravují. Nazíráno takto, vypadá bída jako logický důsledek charakterových vad a intelektuální nedostatečnosti. Proč pak pomáhat lidem, kteří se do ní dostali vlastní hloupostí? Třeba proto, že byste se v jejich situaci chovali velmi podobně.
Největším nebezpečím svobody je autocenzura. V umění stejně jako v žurnalistice. Vůbec nejhorší je ale ta, kterou teď předvedl filozof Harari - autocenzura v intelektuální práci.
Není to soupeř, je to úhlavní nepřítel, definoval před pěti roky Vladimir Putin NATO. Turecko, jeden z klíčových členů aliance, teď ale přes odpor ostatních nakupuje strategické zbraně právě v Moskvě. Přesto by bylo chybou vnímat jeho rozhodnutí jen jako „zradu“.
Je čas boje a čas pokoje. Některé bitvy ale neutichají ani v létě, ve dnech odpočinku. Jedna z nich běží už třiadvacátým rokem v Praze na Staroměstském náměstí. Vede se o Mariánský sloup.
Kultura konečně v centru zájmu! Sláva! Třikrát sláva! Ano, měli bychom se - tedy my všichni, kteří dlouhé roky píšeme o kultuře - hlasitě radovat a vzývat nebesa, že se to konečně po třiceti letech povedlo. Že se kultura z klausovské třešinky na dortu konečně dostala do centra pozornosti. Jenže se neradujeme, protože fakticky je dnes na ještě odlehlejší koleji, než byla.
Máloco určuje obraz a kvalitu našeho domova tolik jako cesty. Z naší krajiny jich ale zmizelo přes 150 tisíc kilometrů. Potřebujeme je zpátky.
Smysl toho všeho? Banální fakt, že si Zeman dělá, co chce. Přesněji, že si musí dělat, co chce, neovládne se.
Všichni politici lžou, aspoň si to o nich lidé myslí. Jestli je ale někdo v této disciplíně přeborníkem, pak je to - samozřejmě vedle Donalda Trumpa -, Boris Johnson. Muž, který se dnes stane novým britským premiérem. Deník Financial Times to vystihl - snad žádný člověk, který se v britských dějinách stal ministerským předsedou, pro tuto funkci nebyl méně vhodný.
Rodná země konečně uspořádala tematickou výstavu jednomu z nejoriginálnějších malířů 20. století. Pod názvem Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře nastiňuje expozice v pražské Valdštejnské jízdárně výtvarníkovo směřování k zvláštnímu vidění světa, kde všechno jedno jest. Od poloviny dubna už si ji prohlédlo přes dvacet tisíc návštěvníků. Ti zbývající mají čas do konce tohoto týdne. V neděli 28. července jedinečná výstava skončí.
"Pokud budou lidé firmám nadávat, že rozdávají peníze na kulturu, žádné festivaly nezbudou," posteskla si minulý týden v Hospodářských novinách Zlata Holušová, ředitelka nejslavnějšího ostravského kulturního počinu. Na západ od našich hranic už se ale slovutné umělecké instituce začínají mnoha sponzorských příspěvků vzdávat samy.
Do práce jsem se z mateřské těšila, byla to pro mě určitá forma duševního volna. Stačilo soustředit se jen na jeden úkol, aniž by mě někdo každých pět minut rušil. Bylo to krásných osm hodin s dospělými jedinci, kteří si uměli sami dojít na záchod a při jídle na mě neplivali mrkev.
Spokojenost v Bílém domě. Strach a zloba, strategie z prezidentských voleb 2016, opět fungují.
Tragédie malajsijského letadla nad Ukrajinou zásadně ovlivnila a posunula podobu žurnalistiky. Během pěti let, které od události uběhly, se redakce naučily sledovat nejen digitální stopy lidí, ale i věcí. Klíčovým způsobem jim přitom paradoxně pomohli právě ti, kdo měli zůstat skryti.
Trumpovi voliči mají své dobré důvody, proč mu dali hlas. Když jim slibuje křišťálově čistý vzduch a vodu, tak už věří Orwellovu Velkému bratrovi v Bílém domě.
"Vladimír Kučera a jeho hlas, který byl vždy dobře vyváženou směsicí zaujatosti a racionality, mně bude zvláště v této zjitřené době chybět."
Vladimír Kučera, dlouholetý moderátor televizního pořadu Historie.cs, zemřel ve čtvrtek 4. července 2019 ve věku 72 let. Od ledna 1990 pracoval v několika denících, spoluzakládal deník Prostor. Od roku 1998 byl na volné noze coby komentátor a autor scénářů k televizním dokumentům. Za svou novinářskou tvorbu obdržel novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2016. V letech 2015 až 2018 byl také blogerem Aktuálně.cz, publikoval tu několik desítek textů. Nejčastěji zkoumal souvislosti mezi moderní historií a současností, často se dělil i o své bohaté životní a novinářské zkušenosti.
