Nikdy není dost brzo myslet na Vánoce. Donald Trump si na ně vzpomněl tento týden. "Děláme to kvůli vánoční sezoně, jen pro případ, že cla by měla dopad na americké zákazníky," zdůvodnil v úterý své rozhodnutí, že pozdrží zavedení dalších přirážek na čínské zboží.
Bývalého ministra obrany Tvrdíka pronásledují náhody. Sotva si jej PPF najala jako lobbistu pro svůj byznys v Číně (jejíž firmy Tvrdík pro změnu zastupuje u nás), nastoupil jako poradce i k prezidentovi republiky. Prostě jen tak, pozoruhodnou shodou nevšedních okolností. Nic za tím nehledejme, dějí se i podivnější věci - třeba přistání létajících talířů.
Tulipány 21. století, spekulace na steroidech, zlato pro nové milénium. Nebo taky rakovina finančního systému. Kryptoměny jako bitcoin - a jeho následovníci či klony - nepřestávají vzrušovat. Zejména lidi, kteří rádi hrají vabank. Můžete na nich královsky vydělat, nebo taky přijít o střechu nad hlavou. Víc než co jiného jsou psychologickou hrou.
Po třiceti letech svobody potřebujeme místo petic proti zapomínání novou revoluci. Ve vlastních hlavách.
Minulou středu se uzavřel životní příběh Milana Langera. Muž na vozíku, sužovaný od dětství svalovou dystrofií, vyrazil letos v březnu na pouť. Z domovské Olomouce do galicijského Santiaga de Compostela. Svého cíle nedosáhl, zemřel ve Francii. Z porce tří a půl tisíce kilometrů zvládl dvě třetiny. Lékaři konstatovali kolaps organismu, dehydrataci, infekci, celkové vyčerpání. Svůj poslední životní projekt nazval letos šedesátiletý Milan Langer Poutí k sobě. Nedokončil jej. Pobřeží Atlantiku, kde je podle tradice pochován apoštol Jakub a které bylo kdysi dávno považováno za konec myslitelného světa, muž putující na vozíku nakonec nespatřil. Přesto se nedá říci, že neuspěl.
Bouře, která se strhla na sociálních sítích poté, co New York Times na svém redakčním Twitteru v pondělí večer zveřejnily titulní stránku úterního vydání, dobře ilustruje, jak extrém na jedné straně, tedy Donald Trump, žene do krajnosti i stranu druhou.
Zatímco u nás doznívá příběh graffiti z Karlova mostu, mezinárodní veřejnost řeší kauzu jiného kalibru. V belgickém Tournai začali bourat velmi cenný gotický most přes řeku Šeldu.
Nedokážete-li pochopit, jak si někdo může vzít automatickou zbraň, vyhledat hodně zalidněné místo, cestou na něj se točit na kameru a pak spustit palbu, nejste samozřejmě sami. Většina hledá vysvětlení u psychologů a psychiatrů, jen málokdo ale sáhne k sousední disciplíně - behaviorální ekonomii. Přitom právě ona může pomoci nahlédnout, proč a jak se z člověka stane chladnokrevný masový vrah - a přispět tak k záchraně lidských životů možná více než zákazy zbraní.
O střelné zbraně nebyla ve Spojených státech nouze nikdy. Lidé jich tam vždy vlastnili nadprůměrné množství, k masovým střelbám je ale používají až v posledních dekádách. Příčin je více. Potíž spočívá v tom, že po každé další tragédii si američtí politici vždy vyberou jen jednu ze svých "oblíbených", aby nemuseli řešit ty, které jsou pro ně nepohodlné.
Ekologismus, ekoterorismus, ekofašismus, ekosocialismus, klimatický alarmismus… Už jen četnost nálepek svědčí o tom, že se něco děje. Roste strach ze změn, které přicházejí, ale tak úplně si s nimi nevíme rady. Bojíme se a přemýšlíme, co udělat, abychom jim zabránili. Největší strach ale máme sami ze sebe. Rostou naše obavy z člověka. Z toho, co jako kulturní bytost řízená ideologiemi dokáže.
Bývalý ministr životního prostředí Martin Bursík (člověk, kterému "vděčíme" i za takzvaná biopaliva, tedy za přidávání řepkového oleje do pohonných hmot) oznámil, že nově teď bude bojovat, aby v Praze brzy nejezdila auta se spalovacím motorem. Nahradit je mají elektromobily. "Pokud má teď Pražan automobil se spalovacím motorem, tak by měl být jeho poslední," řekl Českému rozhlasu. Někteří komentátoři to přivítali. Zde například Martin Fendrych, který píše o lidské lenosti a neochotě ke změnám. Zkusím nabídnout jiný pohled.
Pan Černý - dnes známý především jako "čistič" posprejovaného Karlova mostu - by si zasloužil uklidňující slova. V Česku sice na polepšené hříšníky nevěříme, přesto jsou právě oni pilířem naší kultury.
Už minulou sobotu zažila Moskva největší nepovolenou demonstraci za posledních deset let. Nehledě na masivní přítomnost policejních těžkooděnců do ulic ruského hlavního města minulý týden vyrazilo asi patnáct tisíc lidí. Třináct set z nich pak skončilo za mřížemi a čekají je mastné pokuty, čtyři pak dostali měsíc vězení. Tuto sobotu se situace opakuje.
Demokraté mají za sebou druhou televizní debatu svých prezidentských kandidátů a potvrdilo se, že většina z celkem dvaceti uchazečů o Bílý dům dělá vše pro to, aby ho za rok přenechali na další čtyři léta Donaldu Trumpovi.
Němci nám připravili nečekaný dárek k třicátému výročí pádu komunismu: společný tým, který má vyšetřit vraždy u železné opony.
Jsou netrpěliví, odkládají práci, nedokážou plánovat, utrácejí za nesmysly. Značná část lidí stižených chudobou se chová přesně takhle. Vlastně se nelze divit, že nemají peníze, když dělají spoustu věcí, které je o ně spolehlivě připravují. Nazíráno takto, vypadá bída jako logický důsledek charakterových vad a intelektuální nedostatečnosti. Proč pak pomáhat lidem, kteří se do ní dostali vlastní hloupostí? Třeba proto, že byste se v jejich situaci chovali velmi podobně.
Největším nebezpečím svobody je autocenzura. V umění stejně jako v žurnalistice. Vůbec nejhorší je ale ta, kterou teď předvedl filozof Harari - autocenzura v intelektuální práci.
Není to soupeř, je to úhlavní nepřítel, definoval před pěti roky Vladimir Putin NATO. Turecko, jeden z klíčových členů aliance, teď ale přes odpor ostatních nakupuje strategické zbraně právě v Moskvě. Přesto by bylo chybou vnímat jeho rozhodnutí jen jako „zradu“.
Je čas boje a čas pokoje. Některé bitvy ale neutichají ani v létě, ve dnech odpočinku. Jedna z nich běží už třiadvacátým rokem v Praze na Staroměstském náměstí. Vede se o Mariánský sloup.
Kultura konečně v centru zájmu! Sláva! Třikrát sláva! Ano, měli bychom se - tedy my všichni, kteří dlouhé roky píšeme o kultuře - hlasitě radovat a vzývat nebesa, že se to konečně po třiceti letech povedlo. Že se kultura z klausovské třešinky na dortu konečně dostala do centra pozornosti. Jenže se neradujeme, protože fakticky je dnes na ještě odlehlejší koleji, než byla.
