Po celý rok 2025 jsem se snažit mapovat politiku premiéra a předsedy ODS Petra Fialy, který věřil, že jako první povládne dvě volební období za sebou. Měl jsem možnost občas mu položit otázky, jezdil jsem se podívat na jeho předvolební setkávání s příznivci i kritiky. A ve vánočním čase jsem přemýšlel nad tím, proč pro něj tento rok končí neúspěchem, po kterém opět začíná vládnout Andrej Babiš.
Mír je „možná velmi blízko“, Putin „chce mír“ a uvidíme „za několik týdnů“. Tak hodnotil jednání s ukrajinským prezidentem Zelenským Donald Trump. Podle Zelenského to bylo „skvělé setkání“ se „skvělou debatou o všech tématech“ s tím, že panuje shoda na devadesáti procentech mírového plánu. Je ale mír opravdu na dosah?
Právě končící rok je možné – pokud jde o českou politiku – vnímat jako završení etapy, jejíž počátek lze datovat volbami v roce 2010. A taky – což spolu souvisí – jako debakl polistopadové politiky. Vládu sestavily výhradně strany, které svůj program zakládají na kritice poměrů, jejichž základy byly položeny po sametové revoluci.
Noví ministři ještě ani nebyli instalováni do svých úřadů a už se na některé z nich snášela kritika. Kritizovat konkrétní kroky ministra je samozřejmě legitimní. Ale kritizovat jej za neschopnost ještě předtím, než mohl udělat cokoliv - dobře či špatně? Jediné vysvětlení snad může pramenit z nepochopení, co to takový ministr je a jaká je jeho role v novém zaměstnání, do kterého právě nastoupil.
Kdysi za mnou přišel do ambulance pacient a měl s sebou rozsáhlý seznam otázek. Když jsem na všechny uspokojivě odpověděl, svěřil se mi, že je Čechoameričan a velice se bojí, že mu lékaři neudělají takový zákrok, který opravdu potřebuje.
Blahopřání mohou být upřímná, mohou být formální, ba i škrobená. A mohou být taky (skrytě) výhrůžná. Trumpovo blahopřání Andreji Babišovi patří do té poslední kategorie. Bylo to jasné připomenutí: „Jestli se chceš kamarádit, koukej koupit naše ef-pětatřicítky!“
Handrkování, obviňování a křik, který se na nás valí ze všech médií kvůli povolebnímu vyjednávání a neústupnost a neochota k dialogu politiků, kteří vidí za kompromisy ďábla, ukazuje na naši nerealistickou představou o politice.
Nezaměstnanost v České republice na konci října dosáhla 4,6 procenta, čímž dosáhla nejvyšší úrovně za posledních nejméně pět let. I tak je stále nízká v porovnání s průměrem EU, kde podle výzkumu Eurostatu dosahuje šesti procent. Ovšem pokud se dostaneme do reality firem, zjistíme varovné signály. A může za to Německo…
Má 29 stran a na nich je 27krát zmíněn Donald Trump (pochopitelně pochvalně…). To je nová americká Národní bezpečnostní strategie. Vůči starému kontinentu si nebere servítky. Evropě hrozí „civilizační vymazaní“, ztráta sebedůvěry a národní identity. S Ruskem je třeba nastolit „strategickou rovnováhu“. Hlavní nepřítel je Čína. A Evropa si musí vybrat, na čí stranu se přidá.
V newyorském metru pracují čtyři tisíce konduktérů. Jsou to lidé bdící nad zavíráním a otevíráním dveří vagonů a zodpovědní za nejrůznější hlášení. Tato pozice vznikla před sto lety a dodnes funguje v zemi, v níž se v jiných městech zkouší autonomní taxíky a soukromá společnost běžně létá do vesmíru.
Po návratu z Ukrajiny se snažím zapojit do běžného života a neplánovat další odjezd dříve jak v lednu. V letošním roce mám doslova rekord ve výjezdech na Ukrajinu. Ale člověk míní, Rusové mění.
V noci vyslali Rusové jen nad Kyjev 430 dronů a 19 raket. Zasaženy byly téměř všechny čtvrti, zemřeli nejméně čtyři lidé, desítky byly zraněny. Miliony lidí opět prožily bezesnou noc. Není to ale to nejhorší, co Ukrajince čeká.
Tomio Okamura sundal první den ve funkci ukrajinskou vlajku z budovy sněmovny, vzápětí ji z oken svých kanceláří vyvěsili poslanci ODS, STAN a Pirátů. Namísto jedné ukrajinské vlajky tak vlají na sněmovně hned tři. Dalo by se říct 3:0 pro Kyjev. V Pokrovsku jistě jásají a v Moskvě vyhlásili smutek.
Antimigrační rétorika rozkládá demokratické normy. Historie se zjevně opakuje.
Tak v dávných dobách pravil Děd Vševěd, když večer přilétl ze své celodenní cesty, a Plaváček byl ukryt v sudu.
Pokud je v něčem Andrej Babiš transparentní, je to způsob, jakým uvažuje o svých politických partnerech. Zpravidla se dokáže na veřejnosti držet, pak jsou ale momenty, kdy nám ukazuje svou pravou tvář a charakter. Těch svědectví už není zrovna málo. Tak jako Babiš pohrdal sociálními demokraty, pohrdá nyní Tomiem Okamurou a jeho SPD.
Název této ranní úvahy není metaforou, ale přesným popisem skutečnosti.
Když vidím transparenty a vlajky na našich vysokých uměleckých školách, když slyším jejich studenty, akademické senáty, děkany a rektory, vybaví se mi jeden z bonmotů Jana Wericha.
Kvůli současné válce Ruska proti Ukrajině často slyšíme, že Vladimir Putin se chová jako Adolf Hitler. Situace je však složitější.
