


Přestaňme si už lhát o důchodech. Ze slibů penzistům zbudou jen žebračenky
Snad nikde v dnešní stárnoucí Evropě neumí dobře zreformovat penzijní systém. Ale jen v Česku se politici rozhodli běžet krachu důchodů naproti.



Snad nikde v dnešní stárnoucí Evropě neumí dobře zreformovat penzijní systém. Ale jen v Česku se politici rozhodli běžet krachu důchodů naproti.



Petice Charity ČR je projevem čirého zoufalství a zároveň strachu, že sestry, které domácí zdravotní péči vykonávají, nakonec prostě odejdou.



Vzdělání je naše priorita! Neexistuje strana, která by ten slogan neměla v programu. A neexistuje strana, které by zároveň nebyl úplně lhostejný. O školských reformách nechtějí politici slyšet a za lék na všechny problémy považují mírné zvyšování mizerných učitelských platů. Koledujeme si o generaci kantorů, která bude výrazně horší než ty současné. Odnesou to naše děti.



Kauza Čapí hnízdo Česku uškodila. Být Babiš státník, nestal by se premiérem, neuvrhl by nás do téhle šlamastyky, byl by počkal, jak případ dopadne.



Chceme všecko řídit, žít maximálně pohodlně. A pak jsme vším tím pohodlím unaveni, vyděšeni a kdesi v skrytu duše toužíme po divočině... býti vlkem.



Ve východním Německu to vře. Nebouří se ale lid, jak by se mohlo zdát. Jen jedna elita proti druhé.



Je to vina nás, kteří víme, že Horáková byla žena – hrdinka. To my jsme nechali svoje okolí zblbnout natolik, že je tohle „30 let po“ možné.



K „nepít je normální“ vede dlouhá cesta, nejspíš nekonečná. Ale první, co můžeme dělat, je neholedbat se pitím před dětmi a samozřejmě jim ho nedávat.



Je nejvyšší čas hledat příštího přímo voleného prezidenta, který si bude tiše vážit ústavy, zbourá zátarasy na Hradě a bude pěstovat sounáležitost.



Tisíce potenciálních obětí vzdělávacího systému by na konci prázdnin mohly slavit. Povinná maturita z matematiky propadla minulý týden v ministerském testu a na sněmovní úrovni se bude rozhodovat o jejím zrušení či odložení. Jakkoli je to dobrá zpráva, představuje bohužel jen malé vítězství v sérii velkých proher. Tou největší je státní maturita jako celek. A to pro všechny: studenty, rodiče, učitele a v neposlední řadě i pro stát, který ji tak tvrdošíjně prosazuje.



Ještě před rokem všichni čeští operátoři svorně tvrdili, že u nás mobilní tarif s neomezenými daty nebude, třebaže je to minimálně v polovině evropských zemí běžné. Letos je všechno jinak.



Památný 21. srpen vyvolává u pamětníků traumatické vzpomínky. Letos je dokonce někteří z nich ventilovali do otevřených dopisů, jež varují před opakováním tragédie z roku 1968, tentokrát v Hongkongu. Na jeho hranicích s ČLR se již šikují vojska čínské Lidově osvobozené armády, dříve známé též jako armáda Rudá.



Ministrem kultury bude Lubomír Zaorálek. Dlouholetý místopředseda sociálních demokratů a ministr zahraničí v Sobotkově vládě. Nic tomu nebrání: souhlasí ČSSD, premiér Babiš i prezident Zeman. Ten asi už zapomněl na dobu, kdy Zaorálka označoval za šedou myš, která se veze, prázdně mluví a nic nedělá. Zapomněl zjevně i Andrej Babiš, který se v soukromí o budoucím ministrovi kultury vyjadřoval velmi hanlivě.



Na srpen 1968 můžeme být svým způsobem hrdí: proti mocnému nepříteli Češi a Slováci nesklonili hlavy. Sice beze zbraní, zdánlivě bez šancí, ale vzdorovali. A víme, že okupanti museli přehodnotit původní plány, když pochopili, že nebude snadné zemi ovládnout. Je dobře, že si tehdejší léto tolik připomínáme. Pozornost si ovšem zaslouží i to, které přišlo o rok později. I v srpnu roku 1969 zůstali na ulicích ležet mrtví, tentokrát ale mluvili stejným jazykem jako jejich (stále nepotrestaní!) vrazi. Přemýšlejme tedy přesně po půl století o tomto smutném datu.



Rozmarné politické léto skončilo, začíná normální sezona. Bude jen trochu jiná, než jsme si zvykli, protože na letní politickou soap operu kolem odvolávání ministra Staňka se hned tak zapomenout nedá.



Okolnosti nás vyzývají k návratu, couvání do minulosti, kdy jsme žili v užším sepětí s krajinou, kdy byla naší partnerkou, ne bitým otrokem.



Vůdce britských labouristů Jeremy Corbyn rád píše dopisy. Jeden takový teď poslal rebelujícím poslancům konzervativní strany. Žádá v něm, aby mu pomohli vyhnat z premiérského křesla svého šéfa Borise Johnsona. Mohlo by se tedy zdát, že Corbyn dělá první poslední, aby jeho konkurent padl. Nelze mu upřít, že labouristy posunul výrazně doleva. Zároveň ale vede tak zmatenou politiku, že to konzervativcům vyloženě hraje do karet. Kudy Corbyn chodí, tudy sice říká, že udělá všechno, aby zabránil divokému brexitu. Jeho reálné činy ale Borise Johnsona, který naopak odchodem bez dohody vyhrožuje, spíše posilují.



Protesty v Moskvě neutichají. Obyvatele ruské metropole nepřestává štvát rozhodnutí úřadů, které odmítají pustit ke komunálním volbám kohokoli z řad neparlamentní opozice. V sobotu budou demonstranti v ulicích zase. A do zářijového hlasování toho nejspíš nenechají. Pendrekům a zavírání navzdory. Skandály zmítané bezpečnostní složky se toho snaží využít ve svůj prospěch.



Sledujeme prezidentův útok na podstatu české politiky, kdy strany do vlády vysílají své muže a ženy. Nemáme mít úřednické, nýbrž politické vlády.



Turismus v české metropoli zvyšuje ceny a komplikuje místním život. Stávají se tak doma cizinci, jakýmsi trpěným, utlačovaným prvkem. Kmenem na vyhynutí.