


I Václav Havel pochyboval o demokracii. Je čas si to připomenout
Po třiceti letech svobody potřebujeme místo petic proti zapomínání novou revoluci. Ve vlastních hlavách.



Po třiceti letech svobody potřebujeme místo petic proti zapomínání novou revoluci. Ve vlastních hlavách.



Pokud by neziskové organizace nedostaly na sociální práci peníze předem, musely by si půjčit u bank. Čím by asi tak ručily? Úsměvem?



Želivský převor Spišák řekl, že „smíření je potřebné v každé době“, nejen za komunistů. Takový přístup je dnes u nás potřebný, ne rozeštvávání.



O střelné zbraně nebyla ve Spojených státech nouze nikdy. Lidé jich tam vždy vlastnili nadprůměrné množství, k masovým střelbám je ale používají až v posledních dekádách. Příčin je více. Potíž spočívá v tom, že po každé další tragédii si američtí politici vždy vyberou jen jednu ze svých "oblíbených", aby nemuseli řešit ty, které jsou pro ně nepohodlné.



Nejde odepsat 30 procent národa. Měli bychom na ně myslet jako na spoluobčany, které někdo podvedl, nejen v posledních letech, ale i předtím.



Ten božský klid, pohoda, dálnice by vás nezajímaly, pokud byste někam nejeli služebně, ráno dlouho spát, večer na koncert nebo do hospůdky.



Čemu by se věnovali vizionáři? Mysleli by na budoucnost a ze všech sil by se snažili hasit maléry, které nás sužují.



Němci nám připravili nečekaný dárek k třicátému výročí pádu komunismu: společný tým, který má vyšetřit vraždy u železné opony.



Český premiér není žádný lumen, doma to vidíme bolestně a plasticky, ale zdaleka ne ve všem selhává a rozhodně se snaží pro Česko něco dělat.



Jsou netrpěliví, odkládají práci, nedokážou plánovat, utrácejí za nesmysly. Značná část lidí stižených chudobou se chová přesně takhle. Vlastně se nelze divit, že nemají peníze, když dělají spoustu věcí, které je o ně spolehlivě připravují. Nazíráno takto, vypadá bída jako logický důsledek charakterových vad a intelektuální nedostatečnosti. Proč pak pomáhat lidem, kteří se do ní dostali vlastní hloupostí? Třeba proto, že byste se v jejich situaci chovali velmi podobně.



V Česku je normální to, co při dekorování na Tour de France: žena je stále ještě pro mnohé věcí, předmětem, je zpředmětňována a používána.



Z premiéra čiší zoufalství a nerozhodnost. Prý ať si Šmardu vyřeší sociální demokracie se Zemanem, ona však nemůže, nemá na to zákonnou kompetenci.



Je s podivem, kolik lidí docela vážně bojuje za trvající znečištění centra Prahy. Argument v kostce? Jezdit autem je "právo" nebo "svoboda". Není.



Smysl toho všeho? Banální fakt, že si Zeman dělá, co chce. Přesněji, že si musí dělat, co chce, neovládne se.



Často se debatuje o tom, jak "mluvit s druhou stranou". S lidmi, kteří věci vidí opačně než "my". Daniel Herman jednu takovou možnost ukazuje.



Všichni politici lžou, aspoň si to o nich lidé myslí. Jestli je ale někdo v této disciplíně přeborníkem, pak je to - samozřejmě vedle Donalda Trumpa -, Boris Johnson. Muž, který se dnes stane novým britským premiérem. Deník Financial Times to vystihl - snad žádný člověk, který se v britských dějinách stal ministerským předsedou, pro tuto funkci nebyl méně vhodný.



Loni útoky v Evropě tvořily tři procenta všech zaznamenaných teroristických činů. Oproti roku 2017 je to výrazný pokles, tehdy to byla rovná desetina.



Cesta k možnému úspěchu? Prostá, nebát se rizika a nevzdat to těsně před volbami. Vytvořit čtyřblok, troufnout si na 20 procent, opřít se o občanské aktivity.



Cesta? Svým dětem se osobně – ne po mobilu, ne po síti – věnovat. Pečovat o ně „rukama nohama“ a vypěstovat jim starý návyk, drogu osobního soužití.



Do práce jsem se z mateřské těšila, byla to pro mě určitá forma duševního volna. Stačilo soustředit se jen na jeden úkol, aniž by mě někdo každých pět minut rušil. Bylo to krásných osm hodin s dospělými jedinci, kteří si uměli sami dojít na záchod a při jídle na mě neplivali mrkev.