Měl by mít Karel Gott státní pohřeb? A zaslouží si Václav Klaus státní vyznamenání? Těm otázkám se dnes ve veřejném prostoru prakticky nelze vyhnout. Máte na ně svou odpověď? A co by se muselo stát, abyste ji dokázali změnit?
Finančníci z PPF se rozhodli sponzorovat Univerzitu Karlovu a hned se vynořily obavy, koho dalšího si chce Petr Kellner zavázat. V souvislosti s nejbohatším Čechem by nám ale měly dělat vrásky úplně jiné věci.
Generál Pavel dělá to, co dělal Zeman: je v kontaktu s lidmi, nabízí se jim. Muž, který dovede zabít rukou, pro některé tedy možná i symbol „tvrdé ruky“, rozhodně zápaďák. Zápaďák, který kdysi býval komunistou.
Po eurofederalismu ČSSD a euroskepsi ODS zkrachoval v zahraniční politice i Babišův populistický pragmatismus. Teď nemáme nic.
Herečku Vlastu Chramostovou mají uctít lidé jako Pavel Rychetský, Jan Ruml a stovky dalších. Lidé, kteří zlu za bolševika vzdorovali a dělají to dál. Jde jim o svobodu. To pro ni bude skutečná pocta. Pak bude uctěna.
Odchod krále českého popu nám ukázal, v co se u nás také může změnit úcta k mrtvým: ve společenskou řež.
Dokud se pražské letiště jmenuje po Václavu Havlovi, je to letiště moci bezmocných hrdinů. Pokud by ho přejmenovali po Karlu Gottovi, stalo by se z něj letiště moci totalitních mocných, kteří dokázali zlomit páteř i mistrům, jako byl popový zpěvák Karel Gott.
Ještě chvíli ztrácejme čas úvahami o propojení Dunaje, Odry a Labe - nebo jinými podobnými pitomostmi - a opravdový dopravní kolaps nás nemine.
Sedmdesáté narozeniny komunistické Číny jsou především sedmdesátým výročím neutuchající propagandy.
Najednou vidíte šéfa firmy Česko ošklivě obnaženého: neunese kritiku (jakpak ji tedy mají unést ostatní občané?), chce své kritiky zesměšnit (lze se pak divit šílenostem na sociálních sítích?), jeho řeči neprospívají veřejné diskusi. Tohle má být elita země?
Zemřelý zpěvák byl za živa projekčním plátnem našeho svědomí. Čím se pro nás stane po své smrti?
Smrt Karla Gotta se v jistých ohledech podobná úmrtí Václava Havla. Byť jejich osudy i postoje byly zcela odlišné, i on se stal pro mnohé lidi nepřehlédnutelným symbolem. I s ním se lidé poměřovali. I jeho odchod představuje v mnoha smyslech konec určité etapy, podobný zásah do společenského vědomí.
Premiér plánuje založit rozvojový fond. Od bank si vynutil slib, že do něj vloží sedm miliard korun na stavbu dálnic nebo škol. Zní to skvěle, ale jen na první poslech. Pokud nebude jasné, kde končí stát a kde začíná soukromník,nadělají ty miliardy víc škody než užitku.
Na YouTube patří k oblíbeným postavám. Natočil spoustu videí. Poskytoval návody, jak uspět, vynikal rétorikou a dvojitou porcí sebevědomí. Teď se léčí ze závislosti na lécích proti úzkosti a panice. Příběh populárního kanadského psychologa Jordana Petersona v kostce. A v lecčems také obraz naší doby.
Premiér, který chce, aby se Česko stalo světovou špičkou v inovacích, nabízí dehydrované hlavě státu léčitele s virgulemi? Dělá si legraci? Z prezidenta?
Premiér si oddychl v několika kauzách a může teď chvíli v klidu řídit kabinet. Ale koaliční potenciál jeho strany je nulový a Agrofert chřadne – čas konečně poodstoupit?
Předseda Trikolóry je vášnivý silniční cyklista. Když jej míjí kamion, musí tušit, jaké to je, čelit "silnějšímu". Nezdá se ale, že by se jeho zážitky z českých silnic obtiskly do programu strany.
Základem úspěchu je lidi pořádně vystrašit, slíbit návrat ukradené země a celé to natřít lakem rebelství a punku, který samozřejmě není žádným punkem.
Naši jižní sousedé šli včera volit. Většina jich hodila hlas dosavadnímu lidoveckému kancléři. Stalo se tedy v Rakousku vůbec něco, co stojí za pozornost? Jednoznačně ano.
Piruety a kličky, které předvádí Donald Trump? Tak se člověk, který nemá co tajit, nechová. Trumpovi teče do bot.
